Nejpilnější českou sinoložkou posledních let je zřejmě Zuzana Li. Překládá, tlumočí, v nakladatelství Verzone řídí sedmým rokem edici Xin, kde představuje „best of“ z čínské literatury posledních dekád. Právě tu v jejím překladu vyšel román Ning Kchena Nebe nad Lhasou.
LN: Dá se v dnešní Číně jasně rozlišit literatura prorežimní a protirežimní?
Jde jistě jmenovat ty, ze kterých režim udělal nepřátele lidu, tedy autory zakázané, vězněné nebo exilové. Není jich moc. Navíc je namístě ostražitost: Jak posoudit případy, kdy je nálepka „protirežimní“ přisouzena někomu proti jeho vůli, účelově, jen z rozhodnutí mocipána? Moje čtenářská zkušenost říká, že stranická legitimace ani členství ve Svazu čínských spisovatelů nemusí nutně znamenat prorežimnost, tedy aktivní propagaci státní ideologie. Dál se lze orientovat podle toho, co v Číně vychází – a co vyjít nemůže. Jenže i tady je třeba přimhouřit obě oči: možnosti vydání se mění podle aktuální politické atmosféry v zemi…
LN: Dokážu si představit, o čem píše protirežimní čínská literatura. O čem ale píše ta, jež je na straně režimu – jaká volí témata, jaké výrazové prostředky?
Požadavky na tu jedinou správnou literaturu formuloval Mao Ce-tung v roce 1942 na konferenci v Jen-anu. Zjednodušeně řečeno jde o to, že literatura má mluvit o lidu, být pro lid a má spojovat revoluční romantismus s revolučním realismem. Tyhle požadavky sice nebyly dodnes oficiálně popřeny a čas od času se k nim někdo rituálně přihlásí, jenže kolik literárních děl se jimi po Maově smrti opravdu řídí? Předseda Si Ťin-pching před pár lety celostátně pochválil mladé blogery, kteří šíří pozitivní obraz Číny, jejího bohatství a vzestupu. Tedy sebevědomou zlatou mládež, co píše o tom, jak si dá v poledne k snídani kaviár a pak naskočí do svého maserati a odjede vstříc novému dobrodružství. Neříkám, že všechno je relativní, ale jasně definovat témata a výrazové prostředky prorežimní a protirežimní čínské literatury asi nedokážu.
LN: V jaké pozici je český sinolog, který překládá ty režimu nepohodlné autory? Pustí ho do Číny, mluví s ním z Číny někdo?
Napadá mě jeden příklad: významná česká sinoložka profesorka Olga Lomová. Ta se v médiích opakovaně a velmi hlasitě vyslovila a vyslovuje jako kritik čínského režimu a přeložila několik básní autorů, kteří jsou režimu nepohodlní. Podle mých informací do Číny stále jezdí na akademické konference a má v Číně známé.
LN: Ptám se i proto, že vy jste před pár lety dostala v Číně cenu právě za překlady. Teprve rok po vás ji dostal Oldřich Král. Co je to za cenu?
Jde o státní ocenění udělované zahraničním sinologům, překladatelům a nakladatelům za jejich práci. Oficiálně ji předává zástupce čínské vlády, já jsem ji dostala z rukou vicepremiérky Liou Jen-tung. Každoročně je oceněna desítka lidí z různých zemí světa. Cena je udělována ve dvou kategoriích: jedna pro mladé, jako vyjádření podpory jejich dosavadních snah – tu jsem dostala já; druhá je pro zasloužilé sinology, jako uznání za jejich celoživotní přínos – tu dostal Oldřich Král.
Z některých Dylanových písní jsem nemohla usnout, říká písničkářova překladatelka |
LN: Kolik máme v Česku aktivních sinologů, respektive kolik titulů čínské literatury vychází ročně v češtině?
Těch titulů není ani desítka ročně. Kolegyně, které se zabývají čínsky psanou literaturou na Tchaj-wanu, začaly v posledních letech vydávat dva tři tituly ročně. Podobný počet vychází v edici Xin při nakladatelství Verzone, kterou jsem založila před sedmi lety. Systematicky se u nás vydávání překladů čínsky psané literatury věnují jen dvě malá nakladatelství – vedle Verzone už jen IFP Publishing. Větší nakladatelství sáhnou po čínském autorovi spíš náhodou: nobelista Mo Jen nebo disident Liao I-wu vyšli v Mladé frontě, Liou Čen-jün v Odeonu, Mu-žung Süe-cchun v Argu.
A pak vycházejí romány z kategorií populární a žánrová literatura, ovšem v překladu z angličtiny; je jich víc než překladů rovnou z čínštiny. Globální knižní byznys tak prostě funguje. Je to pěkná analogie k našemu povědomí o Číně: sinologický hlas je menšinový, zato „odborníků“ na Čínu máme docela dost.
LN: Jaký má edice Xin profil?
Edice vznikla proto, aby v češtině vycházely překlady jednak moderních klasiků čínské literatury, jednak pozoruhodných děl z poslední doby. Zaměřila jsem se na osobnosti a silné texty, na díla výrazná, kvalitní, přínosná, čtivá. Taková, o kterých si myslím, že mají co říct českému čtenáři a patří k všeobecnému rozhledu. Pokud jsou v čínštině k mání Němcová, Neruda, Čapek, Hrabal, Kundera nebo Klíma, měli bychom mít v českém překladu nejen Lu Süna, ale i další, modernější čínské autory, jako je Eileen Chang, Šen Cchung-wen, Jen Lien-kche, Su Tchung nebo Jü Chua.
LN: Jaký je o knihy z této edice zájem?
Určitý okruh čtenářů máme. Roste i počet těch, kteří se vracejí: po přečtení jednoho titulu si přijdou koupit další, protože je to chytí. To mě těší. Máme i věrné fanoušky, kteří si pořizují celou kolekci. Celostátní bestseller ale stále hledáme.
LN: Zmínila jste Němcovou, Čapka, Klímu. Existuje v dnešní Číně pojem o české literatuře po roce 1989?
Česká literatura obecně má v Číně obrovské renomé. Je to ale hudba minulosti, založená na slávě Haška, Fučíka, Kundery. Dodnes vycházejí především díla předlistopadových autorů, nejvíc asi Hrabal a Klíma. Pár polistopadových děl taky vyšlo, ale žádná sláva z toho zatím nebyla. Nedá se říct, že by se v Číně nějaké jméno z české literatury po listopadu 1989 chytlo.
LN: Kolik je dnes aktivních čínských bohemistů?
Málo, přesně nevím. Těch, kteří překládají z češtiny do čínštiny, je hrstka. Opakuje se pár jmen z generace, která už trestuhodně dlouho přesluhuje. Etablovaná bohemistka střední generace je jen jedna. Z těch mladých, začínajících lze natrefit na jméno či dvě, i když těžko říct, jestli u literárního překladu zůstanou.
LN: Jak jste se vlastně k sinologii, k Číně dostala?
Původně ze zvídavosti. A z čistě lingvistického zájmu.
LN: To znamená?
Zajímalo mě, jak funguje jazyk od základu odlišný od těch našich indoevropských. Čínštinu jsem tehdy viděla jako nejstarší jazyk Dálného východu, základ dálněvýchodního písemnictví, filozofie, krásné literatury. Představovala jsem si, že jeho poznání mi otevře dveře do jiného světa.
LN: Co vás na té cestě pořád drží?
To se ptám sama sebe stále častěji. Asi zarputilost. A čistě prakticky – grantová podpora našeho ministerstva kultury.
