Justin Adams vystoupí 21. dubna v pražském Paláci Akropolis tentokrát v duu s italským houslistou Maurem Durantem. Dvojice tu nehraje poprvé, když debutovala v roce 2021 v rámci festivalu Respect, způsobila svým transovním spojením jihoitalských pohanských rituálů a afrického blues nejednomu návštěvníkovi, lecčemus z tohoto festivalu uvyklému, opravdový šok. Oba hudebníci jsou mistry v žánrech se staletou historií i spirituální hloubkou. Jejich propojení funguje na bázi intuice, nikoli producentského plánu, a to přesto, že Adams je právě jako producent velmi úspěšný a žádaný.
Také Marka Ribota už jsme v Praze několikrát viděli, ve freejazzové poloze i s alternativní rockovou kapelou Ceramic Dog. Tentokrát nám 26. dubna v Paláci Akropolis nastaví opět jinou tvář. V novém projektu Jazz-Bins navázal spolupráci s bubeníkem Joem Dysonem a hlavně s černošským varhaníkem Gregem Lewisem, hrajícím na legendární nástroj Hammond B3. Marc Ribot o tomto umělci tvrdí: „Greg patří k nejlépe střeženým tajemstvím New Yorku. Když si sedne k hammondkám, dokáže vyprávět hudební příběh způsobem, jakému se nikdo nevyrovná.“
Bílé blues je nuda
Justin Adams měl jedno obrovské štěstí: narodil se v roce 1961 do diplomatické rodiny a část dětství strávil v Egyptě a dalších zemích Blízkého východu. Díky tomu nasál mimoevropské hudební postupy, orientální stupnice i mikrointervaly. Se svým specifickým chápáním hudby tak mohl například produkovat hned dvě alba světově proslulé skupiny malijských Tuaregů Tinariwen, spolupracovat s egyptsko-belgickou zpěvačkou Natachou Atlas nebo produkovat album alžírské pěvecké hvězdy Rachida Tahy. Také Adamsovy aktivně muzikantské projekty spojují zpravidla hudební podněty různých etnik. I na koncertech v Česku jsme naštěstí zažili jeho společnou kapelu s gambijským zpěvákem Juldehem Camarou, která si říkala JuJu a měla až psychedelický rockový nápřah, nebo trio Les Triaboliques, v němž si pohrává s britskými multiinstrumentalisty Benem Mandelsonem a Lu Edmondsem.
Ale málo platné, nejvíce je Justin Adams spojen se zmíněným Robertem Plantem. Setkali se v roce 2001, o dva roky později spolu vystoupili na pouštní akci Festival in the Desert v Mali. Je celkem zjevné, čím Plantovi Adams učaroval. Někdejší „Zeppelin“ má v krvi lásku k blues, zároveň ale miluje západoafrickou hudbu, která je přímým předchůdcem afroamerického přístupu.
A úplně stejně to cítí Adams: „Pokud dnes hraje běloch blues, je to nuda. To mě nelákalo, ale zajímalo mě, odkud blues přišlo, jak znělo ve své autentické formě. Dlouho jsem byl ponořen do arabské a africké hudby, reggae, funku, punku. Když jsem potom blues znovuobjevil, vnímal jsem je už jinak než rockový posluchač. Slyšel jsem z něj spoustu vazeb na severoafrické rytmy. Muddy Waters či John Lee Hooker zpívají s africkým frázováním – které se u bělošských bluesmanů vytratilo. Když jsem přijel do Západní Afriky, ta podobnost mě doslova praštila do hlavy. Na Sahaře mezi Tuaregy jsem si připadal jako v centru vesmíru.“
Kytarista i producent. Justin Adams miluje blues.
Adams s Plantem křižuje pod názvy kapel Strange Sensation a Sensational Space Shifters světová pódia přes dvacet let, natočili spolu už čtyři alba, jedno lepší než druhé. A v mezičase, kdy jeho hlavní zaměstnavatel odpočívá nebo se věnuje jiným projektům, má Justin Adams čas na klubové hraní širokého spektra muziky, kterou umí jako málokdo.
Avantgarda, jazz, rock i pop
Marc Ribot patří ke stylově nejverzatilnějším současným kytaristům. Nejenže od roku 1990 vydává minimálně jedno sólové album ročně a v soupisu aktuálních projektů na svých webovkách nabízí na dvacet různých položek od sólového hraní přes kapely v rockovém, jazzovém, novoklasickém, afrokubánském či americana žánru až po živý hudební doprovod k projekcím němých filmů (mj. Chaplinův Kid).
Možná ještě významnější je jeho práce sidemana. Většina posluchačů jej asi má spojeného s Tomem Waitsem, Ribotova nepřeslechnutelná kytara je zásadní složkou na sedmi zpěvákových albech. Ovšem už v době, kdy s Waitsem spolupracoval, byl jedním z předních exponentů takzvané newyorské downtown scény. S jejím hegemonem, skladatelem a saxofonistou Johnem Zornem, do dnešních dní natočil Ribot bezmála čtyři desítky alb a výrazně jej hudebně nasměrovalo i členství v kapele Lounge Lizards dalšího saxofonisty Johna Lurieho.
Kromě avantgardních výbojů se ovšem Ribotovo jméno průběžně objevuje také v tirážích desek alb jazzových, písničkářských, rockových, popových – od Elvise Costella přes Dianu Krallovou až po The Black Keys. A co do ohlasu jeho bezesporu největším „zásekem“ byla výrazná práce na překrásném albu Roberta Planta a Alison Kraussové Raising Sand, které v roce 2009 získalo pět cen Grammy včetně Alba roku.
Marc Ribot se narodil před devětašedesáti lety v Newarku v New Jersey. Jako kluk hrál v garážových kapelách, jeho učitelem ovšem byl Frantz Casseus, rodinný přítel a klasický kytarista a skladatel původem z Haiti. Když se Ribot ve studentských letech přestěhoval do New Yorku, vrcholila punkrockové éra. Stejně významnou Ribotovou muzikantskou školou ovšem byl i černošský soul a R&B. Léta doprovázel osobnosti jako Wilson Pickett, Carla Thomas nebo Chuck Berry a do Evropy se poprvé podíval se skupinou, kterou vedl Brother Jack McDuff, tehdy jeden z nejlepších jazzových varhaníků. „Zjistil jsem, že asi sotva dokážu nahradit jeho dřívějšího kytaristu George Bensona,“ přiznal Ribot „hřích mládí“ v časopise Guitar Player. Právě na tuto etapu ovšem nyní, po čtyřiceti letech sbírání zkušeností, navazuje projektem Jazz-Bins. Možná by se dalo mluvit o skládání reparátu.
