130 let

Z filmu Pí a jeho život | foto: Bontonfilm

Recenze

Pí a jeho život: Manifest 'všechnismu' ve 3D

Kultura
  •   16:00
Z projekce filmu Anga Leeho Pí a jeho život může každý odejít utvrzen v té své pravdě, uvidí ji v něm ilustrovanou v jasných barvách a třech dimenzích. Otázky, na něž se snímek zdá odpovídat, se ale s podobnou všezahrnující vstřícností moc neslučují.

Rozšířená forma vyznání je prý v Česku tzv. něcismus – víra, že něco (ve škále od opeřeného hada po UFO) existuje. Film amerického režiséra tchajwanského původu Anga Leeho by se dal brát jako obrazový manifest toho něcismu, možná vlastně něčeho ještě víc „ekumenického“.

Idea, jež nakonec Pího a jeho život nese, je jakýsi „všechnismus“, v němž jsou vtěleny možnosti něčeho i ničeho. Jistě to odpovídá duchu doby, který nabádá ke vstřícnosti, respektu. Adaptace velmi úspěšného románu kanadského autora Yanna Martela krouží kolem otázky, kterou si lidé kladou po tisíciletí a odpovědi na ni často přikládají životní (v pozitivním i neblahém smyslu toho slova) důležitost. Leeův film aMartelův román ji ale při všem domnělém respektu devalvují. Některé věci, brány vážně, nemohou nerozdělovat a zabývat se jimi jinak než s vážností asi nemá cenu.

Pí a jeho život

USA, 2012
Režie: Ang Lee
Hrají: Suraj Sharma a další
Premiéra 20. 12. 2012

Pí a jeho život je ovšem také film po technické stránce mimořádně zvládnutý, jeden z mála, jež je skutečně lepší vidět ve 3D než promítaný „obyčejně“. Ang Lee přitom není režisér, kterému by byl odjakživa vlastní spektákl. Začínal jako tvůrce dramat spíš komorních (např. Ledová bouře), v nichž v těch nejlepších momentech dokázal nahlížet hrdiny empaticky, ale bez laciného sentimentu. Komerční úspěch mu přinesla adaptace Pýchy a předsudku (1995), ještě víc diváků přitáhla jeho první velkolepá podívaná – dechberoucí a elegická „šermovačka a lítačka“ Tygr a drak (2000). Po psychologizující adaptaci superhrdinského komiksu Hulk přišel mimo jiné se známou romancí mezi kovboji, Zkrocenou horou.

Hlavní hrdina Pího a jeho života je Pí Patel (Suraj Sharma), syn majitele zoologické zahrady v indickém Pondicherry. Tatínek je založený přísně racionálně, maminka otevřená duchovnějším záležitostem. Pí má talent žasnout, s nadšením přijímá všechny duchovní tradice, s nimiž se setká – hinduismus, křesťanství i islám. Vytvoří si z nich – k otcově nelibosti – jakousi osobní věroučnou koláž.

Zvěřinec na moři

Opravdovost a hloubku jeho duchovních prožitků ale prověří drastická životní zkušenost. Rodina Patelových se rozhodne vystěhovat se i s částí svého zvěřince ze země, loď, na níž se plaví, ale na otevřeném moři ztroskotá. Pí skončí sám na záchranném člunu ve společnosti několika zvířat, z nichž zakrátko zůstane jediné – tygr jménem Richard Parker. Během týdnů osamocení uprostřed oceánu se Pí snaží najít se šelmou nějaký modus vivendi, zároveň přemýšlí o tom, jestli má jeho úděl nějaký vyšší smysl. Po letech svůj příběh sdílí s kanadským spisovatelem a ukáže se, že věci se možná odehrály ještě trochu jinak.

Pí a jeho život vypadá v první části jako okno do nějaké pestrobarevně ilustrované dětské knížky, plné exotických zvířat a vzdálených míst, z nichž filtr paměti odstranil všechnu špínu a ponechal jen líbivou jinakost (obraz Indie v Leeově filmu trochu připomíná způsob, jímž jej vykreslil Wes Anderson v Darjeeling Limited). Idylu naruší jenom scéna krmení tygra – vzhledem k dalšímu vývoji příběhu příznačně. Krátká pasáž ztroskotání lodi je zvládnutá bravurně a 3Dzobrazení je v ní využito efektivně. Podobně i sekvencím z otevřeného moře prostorové zobrazení pomáhá, umožňuje lépe vnímat to rozlehlé nic, jež hrdinu obklopuje. Scény, v nichž na sebe zvířata na člunu útočí, jsou emocionálně silné, aniž by se na plátně muselo objevovat příliš naturalistických detailů, v počítači vytvořená fauna vůbec působí jako živá. Tolik k přednostem.

Problém Leeova filmu vidím v klíčové střední části, kdy film zůstává u přibarvené vlídné estetiky (moře trochu modřejší, hvězdy trochu jasnější), která ze snímku vymazává důležitou rovinu fyzického strádání. Takto zachycena Píova osamělost nepůsobí zrovna hrozivě. Měla by ale – hrdinovy snahy o rozhovor s vyšší mocí bez toho ztrácejí váhu. A v momentech, kdy se před hrdinou otevírá jakási transcendence, se na plátně odehrávají orgie hyperrealistického počítačově dotvořeného „krásna“. Tahle prvoplánováa mělká líbivost se ale vlastně hodí k filmu, který jako ideál představuje snadné a entuziastické přijímání všeho. Líbeznou vyvalenost zákazníka spirituální samoobsluhy, který užasle zírá na všechny ty jogurty na regále.

Autor: Ondřej Štindl