Základem jejích aktivit je posedlost tvořivostí – takovou každodenní obsedantní kreativitou, která je z podobného základu jako ta Františka Skály nebo Jiřího Kovandy. Její současná výstava Denní tik v Moravské galerii v Brně vypovídá právě o tvůrčím přetlaku, který se zhmotňuje v umělecké marginálie. Nemá ambice realizovat nesmrtelná díla a pomníky. Spíš komentuje nenápadné momenty současného světa a konfrontuje pragmatický konzumní život s uměleckou činností.
Výstava Mariana Pally představuje dobře malující slepice |
Takové srovnání v českém prostředí přináší pouze komické příběhy. Umělkyně například nabízí za diváky poskytnutý pozemek svůj obraz stejné hodnoty tak jako se u pozemku prokazatelně pohybuje tržní cena za metr čtvereční, tak se cena díla dá ověřit z aukčních výsledků. Přesto podle zkušenosti autorky nepřipadá lidem srovnání levného pozemku s jedním plátnem adekvátní.
Instalace se skládá z mnoha různorodých denních záznamů, nápadů a cvičení, jako by se bez ladu a skladu vršily desítky poznámek. Tento deník nápadů je záměrně nedotažený, je víceméně nepřenosný a podléhá zkáze jako například průběžně rostoucí a schnoucí trávník, špízy z rohlíku a chleba, rohlíkové sochy nebo molekulární modely z golfových míčků. Kříž nejistého křesťana se proměnil ve větrník a sluneční hodiny nakreslené tužkou na zeď ukazují čas podle zavěšené žárovky.
Jana Kalinová se důsledně zabývá filozofií přítomnosti, hloubkou a mělkostí střídajících se emocí při hledání živé vody pro každodenní umrtvující život. Zásadně neodkazuje k dějinám umění – jako by minulost byla vězeňskou koulí povrchního života, tak i její poznámky reflektují žitou současnost, v níž i důležitá informace má jepičí, nebo spíš tweetový život. Zároveň ale Kalinová nerezignuje na závažnost i těch nejnepatrnějších a dočasných sdělení.
Proces je zábavnější než výsledek – tak to u umění bývá. Kalinová netrpí nedostatkem nápadů, ale jak sama přiznává, na realizaci nemá ani peníze, ani schopnosti. Když se v roce 2008 účastnila Bienále mladých Zvon v Galerii hlavního města Prahy, chtěla vyrobit umělý mrak nad Staroměstským náměstím, ale nedopadlo to podle představ. O tři roky později v galerii Futura oznámila konec výstavních aktivit, protože se zabývá věcmi, které umělecký provoz zpochybňují. Když se v tom výtvarník naučí chodit, stane se z umění vydělávání peněz a to už ji nebaví.
I talentovaní umělci mají často problém s obsahem umělecké produkce. Jana Kalinová ví co, ale ve stávajících podmínkách autopilotního provozu neví jak. Výstava podává důkaz a zároveň se ptá: není tento krok nápadů před realizací mnohem zábavnější a téměř ne omezený na rozdíl od kroku následujícího?
