Filmem Skrytá identita jako by se Scorsese ohlížel za svou starší tvorbou reprezentovanou například titulem Mafiáni, ale i mnohem staršími Špinavými ulicemi.
Scorseseho styl filmového vyprávění nicméně zůstává takový, jak si ho pamatujeme z posledních let: přenese nás do prostředí svého filmu a s naprostou samozřejmostí a zároveň bleskovou rychlostí nás seznámí s každým detailem. Nevodí nás ohleduplně za ručičku, ale hodí nás do vody, ze břehu radí a my prostě plaveme. Ve Skryté identitě se takto dostáváme mezi členy gangu bostonských mafiánů a do zvláštní skupiny policistů pověřených bojem s organizovaným zločinem. Strana zločinu a strana zákona jsou tu ovšem pojmy velmi relativní.
Průzračně jednoduchou zápletku si režisér vypůjčil z hongkongského hitu Volavka: impulzivní Billy Costigan (Leonardo DiCaprio) se ihned po absolvování policejní akademie dostává mezi tajné agenty státní policie, má za úkol infiltrovat se do gangu Franka Costella (Jack Nicholson), a přispět tak k jeho dopadení. Ve stejné době nastupuje k jednotce zvláštního vyšetřování ambiciózní Colin Sullivan (Matt Damon), Costellův chráněnec, který svého „otce“ informuje o každém kroku policistů. Policista se tak dostává do služeb gangstera a gangster zdánlivě slouží policii.
Nepozornost se divákům nevyplatí
Tohle všechno nám režisér prozradí během prvních patnácti minut filmu. Zdánlivě vysype z rukávu všechna esa, ale postupně nám dokazuje, že jich tam má schovaných ještě víc než dost. Především: tolik informací, jako má divák, nemá žádný z aktérů příběhu.
Odhalování obou „skrytých identit“ je velmi rafinované a přímo úměrné tomu, jak dobře oba „vetřelci“ hrají svou hru. A oni blufují velmi dobře, byť se oba klíčoví interpreti opírají o své předchozí herecké zkušenosti. DiCaprio navazuje na vznětlivou postavu, kterou si zahrál v Ganzích New Yorku, Damon zase variuje svého padoucha s nevinnou tváří, kterého si můžeme pamatovat z filmu Talentovaný pan Ripley.
Ani o jednom se nedá říci, že by překvapil, ale oba výborně zapadají do Scorseseho konceptu soustředěného, kompaktního filmového výrazu. Překvapivě do něj pasuje i Jack Nicholson, nezkrotný herecký živel, který obvykle podřizuje každý film svému hereckého pojetí. I tentokrát dokáže potěšit tím, že nepodléhá interpretačním klišé o postavách gangsterů, přináší jistou nekompromisnost, ale i nadhled a nezbytnou ďábelskost. Přesto z filmu netrčí, jen ozvláštňuje Scorseseho filmový monolit.
Herci tu zkrátka fungují jako velká či menší kolečka dobře promazaného stroje, jenž zprvu nadchne svou jednoduchostí, aby postupně odhaloval svou propracovanou složitost. Scorsese se samozřejmě s prohozenou identitou policisty a zločince nespokojil a směrem k závěru příběh ještě hodně zamotal. Tady se vyplatí opravdu nespustit oči z plátna, protože stačí vteřina nepozornosti a dvouhodinová podívaná může přijít vniveč.
Scorseseho gangsterka se opírá o konstrukci klasického dramatu, to znamená, že navzdory závěrečným kotrmelcům stojí pevně a suverénně. Neignoruje ani lidský rozměr svých aktérů, do cesty jim tedy nestaví jen ostře nabité zbraně, tvrdé pěsti a intriky, ale i ženy. Ty leckdy bývají zbraní nejúčinnější.
