Směšné lásky znějí stále skvěle

Vydání tohoto CD tak potvrzuje boom audioknih v českém prostředí. Milan Kundera k nahrávce podotkl: „Nevíte, jaká je pro autora radost, když slyší svou povídku, jak je vyprávěna, nikoli dramatizována. Když slyší jen její slova. Čímž chci říci: když slyší slova bez zbytečné hudby a hloupých zvukových efektů a podmalovávání. Chci vám všem poděkovat za vaši důvěru ke slovu, které si stačí samo.“

Že by se dramaturg Tomáš Sedláček a režisér Antonín Přidal tak autorovi trefili do noty? Nebo spíš poslušně vykonali jeho přání, což také bylo podmínkou realizace této nahrávky? Každopádně se teď dá říkat, že audioknihy nejsou žádnou povrchní prezentací literárního díla, když k tomu svolil i Milan Kundera Schválně, kdo to v souvislosti s CD Směšné lásky řekne nebo napíše první?

Režisér Forman i doktor Havel
Nahrávka Směšných lásek pak potvrzuje trend, který naznačila už letošní inscenace Ptákoviny v Činoherním klubu. V autorské poznámce k Žertu, vydanému v roce 1991, Milan Kundera vyjmenovává, co do svého díla nezahrnuje: „Co se nepovedlo: Ptákovina Několikrát jsem se k ní vracel, abych ji zbavil jejích stavebných vad, ale nikdy se mi to nepodařilo. Snad se o to ještě někdy pokusím. Nevím.“

To, že hranice mezi Milanem Kunderou z minulosti a Milanem Kunderou „novým“ není nakonec tak ostrá (nebo že by teď vznikla další podoba Milana Kundery?), potvrzuje nyní i to, že na CD lze nalézt rovněž povídku Já truchlivý Bůh.

Ta přitom patří mezi tři povídky z původních tří sešitů, které autor v konečném znění Směšných lásek vyřadil. Nutno říci, že v případě povídky Já truchlivý Bůh velmi nepochopitelně. Nejenže jde o povídku velmi slavnou, rovněž díky filmové podobě s Milošem Kopeckým a Pavlem Landovským v hlavních rolích, ale mnozí se také shodují, že jde vlastně o kadlub autorovy poetiky. Oproti knižnímu vydání je tak audiopodoba Směšných lásek nyní opět přeskupená. Začíná právě povídkou Já truchlivý Bůh, jíž započal rovněž první svazek Směšných lásek. Poté následuje povídka Zlaté jablko věčné touhy, která proslula díky termínům „registráž“ a „kontaktáž“ a v níž se vypravěčův kamarád Martin vydává za režiséra Formana. Obě povídky čte výborně Jan Kolařík.

Neméně bravurně se vypořádal Igor Bareš s dalšími proslulými „melancholickými anekdotami“ Nikdo se nebude smát a Falešný autostop. Středové povídky konečné knižní podoby s názvem Symposion se ujal František Derfler, stejně jako prózy Doktor Havel po dvaceti letech, která navazuje hlavní postavou na Symposion a na CD je také na rozdíl od knižního uspořádání zařazena hned za ním.

Závěr více než osmihodinové nahrávky obstarává Ladislav Lakomý, čtoucí povídku Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým, a sám režisér Antonín Přidal s prózou Eduard a Bůh. Ten se však jeví být paradoxně nejslabším článkem projektu, i když je asi také třeba vzít v potaz, že především kolegové v první polovině nahrávky jistě měli vděčnější texty.

Vypravěč vévodí
Audiokniha Směšné lásky je nicméně vynikajícím počinem, který dává znovu možnost projít povídkami Milana Kundery - jinak, ale jak autor správně poznamenává, vlastně stejně, jako když si je člověk čte sám.

Lze si tak mimo jiné potvrdit, že povídky Milana Kundery nejsou moderně strohé, naopak, vypravěč slovy nešetří. Už v těchto prózách má také veškeré konání postav nějaký smysl - ať už si to samy uvědomují, nebo je jejich činům dodatečně smysl přisuzován vypravěčem.

Směšné lásky rovněž ukazují obrat k intimnímu životu, k němuž došlo v české literatuře na začátku 60. let. To, co po marných snahách o socrealistické umění působilo jako zjevení, se dnes zdá normální, nicméně povídky Milana Kundery z umělecké působivosti nic neztratily.

Audiopodoba Směšných lásek pak taktéž poskytuje příležitost vysledovat jejich vývoj - v úvodních povídkách je samotný příběh a vypravěčovo podání v rovnováze, zatímco v druhé polovině už zcela vládne vypravěč. Na otázku, zda je to proto, že autor postrádal další výrazné „melancholické anekdoty“, už si každý posluchač musí odpovědět sám.