Svižně a spolehlivě. Inscenace Ošklivec věrného diváka uspokojí, ale stačí to?

Vykročení je to uvážlivé, ba opatrné. Hra napsaná v roce 2007 českými scénami již prošla (a prokázala své kvality), divadlo se její realizací nijak neodklání od své dlouhodobé (historické) cesty, od tradice „starého dobrého Činoheráku“, spočívající zejména ve svrchované herecké interpretaci kvalitních dramatických textů.

Příkaz doby - přijmout pravidla hry

Ošklivec je až oslnivě zručně napsanou komedií o peripetiích muže, který si kvůli tomu, že je – jak mu jednoho dne prozradí jeho nejbližší – „katastrofálně“ ošklivý, nechá přeoperovat obličej, a jelikož se operace nadmíru povede, začnou se před ním otevírat netušené kariérní možnosti...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Hra vycházející z premisy „člověk je posuzován podle toho, jak vypadá“ je v druhém, hlubším plánu kritikou soudobého kapitalistického systému, postaveného (dle autora) na zisku, morálním pragmatismu, kultu krásy, neutuchající saturaci materiálních potřeb apod. Mayenburg však přitom zbytečně netlačí na pilu, hra oplývající svižnými a zábavnými dialogy nabývá formy až situační komedie – jde vskutku o velice lehce působící dílo.

Holiček je ve své kritice o něco důraznější než text. Patrné je to již v pojetí scény, která má ikeácky čistou, jakoby maximálně funkční podobu. Soustava bílých, též dřevěných stěn a různých krabic, ve kterých se nalézají „užitečné“ předměty, evokuje univerzální, unifikovaný prostor jakési (kterékoli) nadnárodní firmy; příznačně: jako kulisa tu zní pop hudba z rozhlasové stanice Evropa 2.

Stejně tak návodné jsou i nápisy, které se objevují na zadní stěně: anglické same, sale. Inscenace divákům jako by více napovídala, že člověk, chce-li v tomto systému uspět, se musí přizpůsobit, „přijmout pravidla hry“. Nejvíce takové čtení hry vystupuje ve scénách s movitou ředitelkou koncernu, která vskutku „může všechno“. V nich také sdělení nejvíc „těžkne“.

Je nicméně třeba říct, že jinak se režisérovi velmi daří udržovat zábavnost hry, vést čtveřici protagonistů: Vojtěch Kotek (v titulní roli), Marta Dancingerová, Martin Finger a Václav Šanda, kteří (z autorova předpisu) obstarávají více postav, k nenuceným, rychle plynoucím dialogům, k jemně nadsazenému hraní. Svou dráždivou provokativností, až skandálností, s níž hovoří o cynismu systému, inscenace uvedenou hru vlastně přibližuje k ne tak vzdálenému „vyššímu bulváru“ Joea Ortona, jehož práce Činoherní klub svého času také uvedl.

Inscenace Ošklivce je bezpochyby produkcí, která uspokojí „věrného diváka“ Činoherního klubu. Otázka je, zdali taková strategie (jež se začíná rýsovat i na základě titulů, které divadlo pro letošní sezonu připravuje) bude stačit. Zdali lze na dnešní přeplněné divadelní mapě Prahy jen operovat s kdysi jedinečnou značkou divadla, které zvláště v posledních letech prošlo četnými turbulencemi a nyní – proč to nepřiznat – čpí poněkud odérem skanzenu.