Tělo jako předmět. Josef Žáček nevystavuje příliš často

Najdeme tu nové obrazy, ve kterých je hlavním tématem tělo pozorované jako pod rentgenem s ohledem na jeho vnitřní strukturu. Na čem je tedy jeho současná tvorba založená? Čím se liší od té dřívější? Žáček se často vyjadřoval ke stavu společnosti. Jeho obrazy však nebyly nikdy prvoplánové. Prostřednictvím složitých a přitom srozumitelných symbolů dokázal vystihnout proměny v našich vztazích, příčiny určitých událostí, které na první pohled působí negativně, ale mohou mít také pozitivní význam.

Nezávislý na trendech

Do jeho projevu se nikdy nepromítal soucit nebo sentiment, ale působil na nás silou svého uměleckého výrazu. Jeho malba byla tedy vždycky etická, ale v žádném případě didaktická. Nedává odpovědi na naše otázky, ale naznačuje, jak můžeme skutečnost vnímat. Žáčkovy současné obrazy vyjadřují vnitřní ustrojení a strukturu těla, to, co se skrývá pod kůží a co tvoří jeho podstatu. Vystihují, jaké energie ovládají naše myšlení a pocity, jak se může porušit řád a vzniknout chaos. Promítá se do nich věčná snaha o vystižení skutečnosti, o její nahrazení něčím, co se jí podobá, ale co má jiné vnitřní ustrojení.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Josef Žáček patří ke generaci, která to neměla snadné, protože začínala v osmdesátých letech, tedy ještě v době nesvobody. Tehdy už se však zvolna připravovaly možnosti, které se pak naplno otevřely po skončení komunistického režimu. Umělci se konečně dostali z neoficiálních prostor do výstavních síní, které za sebou měly svou tradici a jejichž program se osvobodil ze závislosti na ideologiích. Vznikaly také nové galerie, kolem kterých se soustřeďovaly skupiny nezávislých umělců. Josef Žáček se například stal jednou ze základních osobností tehdy vzniklé pražské Galerie Behémót.

Jeho tvorba se většinou rozvíjí v cyklech, do nichž se promítá víra, přesvědčivě vyjádřená složitou a přitom jasnou symbolikou. Zrcadlí se v nich touha po změně ve vztazích ve společnosti a sympatie k těm, kteří se o to pokoušejí. Jeho tvorba není závislá na současných trendech, nemůžeme ji přiřadit k postmodernímu hnutí, ve kterém bylo možné spojit takřka cokoliv s čímkoliv. Nemůžeme ji přičlenit ani k žádnému dalšímu proudu rozvinutému v posledních desetiletích.

Je pro ni charakteristické, že se v ní spojuje vyhraněná etika se střídmým estetickým cítěním, ve kterém je potlačená barevnost a tvary jsou krajně zjednodušené, aby se co nejvíc zvýraznily základní myšlenky. Každá řada jeho obrazů má své jasné symboly, které zřetelně vyjadřují malířův filozofický názor a jeho sociální cítění. Malířův projev působí nejsilněji v cyklech, kdy se poselství obrazů znásobuje. Josef Žáček nevystavuje příliš často, nechce připravovat retrospektivy, které by představily jeho dílo jako celek, ale naopak naznačit svůj současný pohled na svět, který se s vývojem společnosti, vztahů mezi lidmi a způsobu života zvolna proměňuje.