Rostandova novoromantická hra jistě podstatným způsobem stojí na ústřední postavě. Brněnská inscenace ale jako by vše kromě ní pomíjela a odbývala.
Její autoři použili překlad Jaroslava Vrchlického, upravený už před lety Stanislavem Mošou a Jaromírem Vavrošem, který se hrál v roce 1997 v Městském divadle Brno. Pro svou inscenaci text ještě proškrtali. Jiné opodstatnění než další zkrácení inscenace ale z jejich úpravy nevyplynulo.
Výtvarné řešení ředitele divadla Daniela Dvořáka je minimalistické, na rozdíl od historizujících kostýmů. Povrch jeviště pojednal šedým vzorem připomínajícím maskáčovinu. Lépe viditelné je toto barevné řešení však pouze pro diváky, kteří sedí výše než v přízemí.
Scéna bez nápadu
Na téměř prázdném jevišti se dále pracuje se změnami sklonu centrální šikmé plochy a výšky zadní části jeviště (její vysunutí například naznačuje Roxanin balkon) a světly lemujícími po stranách scénu. Zadní horizont tvoří plátno, na němž se objevují banální stínohry – například Roxana čtoucí dopis, silueta mužů utkávajících se v šermířském souboji nebo abstraktnější tvary (kruh evokující zřejmě měsíc a podobně). Více než účelnou jednoduchostí působí scéna absencí nápadu.
Výrazným výtvarným prvkem má být a je Cyranův nos. Je příznačné, že autorem ideje jeho řešení je (podle rozhovoru zveřejněném na stránkách Národního divadla) Petr Halberstadt. Výtvarně jej zrealizoval sochař Stefan Milkov. Halberstadt hledal pro svou postavu méně groteskní a životnější podobu obtížné ozdoby obličeje a napadl ho nos, který by nebyl, nos v boji uťatý.
Stefan Milkov navrhl nosní protézu, která handicap skrývá. Má vznešenost zvláštního šperku i nepatřičnost cizorodého předmětu na obličeji. Zajímavé řešení má jen jednu, spíš drobnou technickou vadu – lesklý kov, ze kterého je nos vyroben, odráží nepříjemně světlo a na hercově tváři působí místy rušivě.
Novoromantická hra v BrněEdmond Rostand: Cyrano z Bergeraku |
Halberstadt je schopný, jeho postavě by ale prospěla účinnější reflexe zvenčí. Přístup k roli je psychologický, proto poněkud zarazí, že režisér nechává postavu bez výraznějšího vnitřního konfliktu. Cyranovi chybí větší napětí z rozporu mezi slibem milované Roxaně a láskou k ní. Láskou, jež by měla mladého krasavce Kristiána smést z cesty, a ne mu pomáhat v námluvách.
Spartakiáda s holemi
Ostatní herecké výkony nejsou nijak výrazné – lehce naivní Roxana Kláry Apolenářové, mdlý Kristián Jakuba Šafránka, mírně afektovaný Hrabě de Guiche Petra Bláhy a další. Režie nepomáhá hercům nalézt zajímavou polohu nebo výklad postav, nechá je pouze přicházet, odcházet a promlouvat text. Početněji obsazené scény jsou aranžované nahodile, jako například spartakiáda s holemi, kterou předvádějí Cyranem představovaní gaskoňští kadeti.
V závěru inscenace se objeví přece jen ruka režiséra. Scénu v klášteře otevírá obraz, v němž dvě dvojice řeholních sester pomalým gestem vlní pruhy látky roztažené přes celou šířku jeviště. Několikaminutovému "vytřepávání prostěradel" dodává produchovnělý rozměr hudba Arva Pärta. Je to planá a nepochopitelně zdlouhavá akce.
Zbytečné symboly
Na opěradle židle, na niž usedá Roxana, je možné vidět symbol Nejsvětějšího srdce Ježíšova. Závěr inscenace jako by se vracel k režisérem oblíbenému, v jeho inscenacích dříve často do kýčovitých poloh rozbujelému jazyku katolických symbolů. Zde je ale bez smyslu a účinku.
Po zhlédnutí brněnského Cyrana by se chtělo popřát Petru Halberstadtovi, aby dostal příležitost si jej zahrát v jiné inscenaci. A Národnímu divadlu spolupráci s autorskými osobnostmi, které by přeťaly sérii neúspěšných inscenací posledního období.
