Výroční svátky jako Vánoce či Velikonoce bývají často považovány za jedny z posledních autentických tradic soudobé společnosti, která je údajně negativně ovlivněna globalizací, překotným technologickým vývojem a konzumní kulturou. Kalendářní festivity a obyčeje s nimi spojené tak bývají v kontrastu k dnešku chápány jako pozůstatky čisté tradice, předávané po desetiletí, či dokonce staletí našimi předky, a to v relativně nezměněné podobě.
Celá záležitost je ale samozřejmě daleko složitější. Mnohé z toho, co dnes považujeme za tradiční náplň českých svátků, totiž vzniklo díky globálním kulturním tokům, technologickému pokroku a opovrhované spotřební kultuře. Stačí jen vzpomenout na „tradiční“ vánoční stromeček, převzatý z městské kultury německojazyčných protestantských zemí až v druhé polovině 19. a na některých místech Česka až ve 20. století.
„Tradiční“ české vánoční jídlo – smažený obalovaný kapr s bramborovým salátem – zdomácnělo na štědrovečerní tabuli na celonárodní úrovni až v období státního socialismu v 60. letech 20. století. Ještě mladší je celospolečenské rozšíření zapalování adventního věnce, původem opět z německé protestantské kultury, které se v Česku masově rozšířilo až v novém miléniu.
