Bráno z hlediska efektivity je lidská DNA černou můrou každého ekonoma. Geny jsou zapsány v 1,5 procenta jejího objemu, velkou část zbytku tvoří „genetické smetí“. A to nejen naše, lidské: přibližně osm procent jsou pozůstatky po jedné skupině virů, které se nám „vloudily“ do buňky.
Tyto tzv. retroviry přežívají díky genovému pašeráctví. Do buňky nám proniknou v podobě drobného viru a připojí svou genetickou informaci obsaženou v RNA do lidské DNA. Používají k tomu techniku přepisu, díky které se lidská DNA může zkopírovat mimo buněčné jádro, což jí umožňuje v podobě „přepsané“ RNA řídit život v buňce. Virus postupuje opačně (přepíše RNA do DNA) a používá enzymy, které si s sebou přinese.
Viry si tak zajistí bezpečné útočiště. Byť některé z nich dobré bydlo začne časem pálit. Příkladem je například virus HIV. Ten se „nakopíruje“ do DNA v jádře buňky a tam čeká na určitý chemický signál. Když ten zazní, virus se probudí k činnosti a postupně zničí hostitelskou buňku (v případě HIV buňku imunitního systému). Předtím ji využije k výrobě dalších virů.
Jiné viry ovšem mohou být ve svém přístupu podstatně trpělivější a spojí svůj život s hostitelem. V mnoha případech jsou pak víc než jen „genetické smetí“. Mohou ovlivňovat mnohé důležité funkce v organismu, u lidí se například výrazně podílí na tvorbě placenty. Jsou také nejspíš jednou z hybných sil evoluce, protože umožňují výměnuDNA mezi různými druhy organismů, což jinak není možné.
Mohou však patrně i škodit: například v rakovinných nádorech se našly stopy bílkovin retrovirů, někdy dokonce celé retroviry. Nabízí se možnost, že některé druhy zhoubného bujení jsou výsledkem „probuzení“ retrovirů.
Ale taková hypotéza se těžko zkoumá, pokud retrovirus výzkumníci nemohou studovat přímo. Oživení neaktivního retroviru je ovšem oříšek. Některé z těchto virů jsou s námi už 40 milionů let a jejich genetická informace je poškozená. Tento problém se však podařilo obejít skupině francouzských virologů vedených Thierrym Heidmannem, kteří v pokusu a la Jurský park oživili jeden z mladších retrovirů. Virus označovaný jako HML-2 (starý pět milionů let) se v naší DNA vyskytuje ve 30 kopiích. Srovnáním jednotlivých kopií virologové vyloučili náhodné mutace. Podle obrazu geneticky stabilních míst stvořili virus. Pak napjatě čekali, jak si jejich výtvor povede.
Ten skutečně obživl. Nový infekční virus, nazvaný Fénix, napadal savčí buňky pěstované v laboratoři. Nejde rozhodně o takového dravce, jako je HIV. Fénix je jen mírně infekční. Bližší pohled na něj by ale pomohl objasnit, zda se „pasažéři“ v DNA nemohou zvrhnout v nebezpečné sabotéry.
- 2. listopadu 2006 11:35
