Inscenace jako bohoslužba. Spolku Jedl se podařilo zhmotnit Santiniho duši

Jan Blažej Santini-Aichel stavěl chrám v Sedlci jako pětadvacetiletý mladík, což je fakt, který ohromí stejně jako nádhera vysoké klenby prozářené doslova božským světlem. Velké okno nad kruchtou i boční vysoká okna orámovaná pastelovými barvami odpoledne chrám prosvítily skutečně nadpozemsky a jaksi přímo nabídly, aby zde byly kladeny otázky po smyslu lidské existence, po tom, co nás přesahuje. A spolek Jedl se v tomto prostoru zabydlel přirozeně i s pokorou.

Autorkou scénáře je Lucie Trmíková, která téma tvorby jako celoživotního zápasu se sebou samým, s Bohem i lidmi vtělila do básnicky pojatého dialogu, místy až biblického jazyka či středověké disputace, přesto text nepůsobí exaltovaně a uměle. Zčásti otiskuje i Santiniho životní osudy, připomíná jeho výjimečnost, ale i tělesné postižení, s nímž se musel vyrovnat.

Mužský a ženský princip

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Ona (Moudrost) v podání Lucie Trmíkové je vědoucí hybatelka, odlesk věčného světla. On (Santini, ale i tvůrce obecně), kterého ztvárňuje Miloslav König, je věčně pochybující, soužící se nad vlastní nedokonalostí. Jde ale také o mužský a ženský princip, který se sváří a prostupuje, stále se vracející téma tvůrčího uskupení Jedl. Neboť Moudrost je zde i žena, v jejímž náručí může tvůrce spočinout a hledat oporu, ale také ho ponouká a mentoruje.

Po úvodním lehce ironickém proslovu v podobě rituálu a s odkazy na svobodné zednáře i s máváním vykuřovadlem zavede Lucie Trmíková diváky před kněžiště, kde jsou sedadla rozestavěná do „U“. Z jedné strany mají diváci výhled na varhany, z druhé na krucifix, ale všichni komplexně vidí a cítí úchvatnou monumentalitu chrámu, jako by se v tomto zvláštním dramatickém útvaru na pomezí divadla a obřadu zhmotnila duše této pozoruhodné stavby. A stejně tak energie jejího tvůrce. V tomto nejspíš tkví výjimečnost podobných Nebeského projektů – v převedení toho, co je abstrakní, duchovní, do dramatické řeči a obrazivých situací.

Santini působí trochu jako podivín v overalu s kapuckou a teniskách. Jako svátost nese trojúhelník složené látky, která zjevně symbolizuje jeho dílo. Může mít však i jiné nadčasovější významy. Santini se od něj neodlučuje, postupně látku rozkládá po podlaze chrámu, odkrývá obrazce jásavých barev (chrám byl totiž původně vymalovaný v barvách letní louky), pak i konstrukci z čar, připomínající plán stavby. Ideál vidí jasně, ale má pocit, že se k němu nemůže přiblížit, stravuje se. 

Nad ním stojí Ona, chápavý a láskyplný mentor. Je v kalhotách a bílé košili, vysokých střevíčkách, je svým způsobem odtažitá, a přitom z ní vyzařuje hluboké pochopení. Santinimu prostě tahle zosobněná moudrost, inspirace nebo, chcete-li, božská dokonalost fandí a horoucně při něm stojí. Ale také vrací vážnost jeho životního usilování a touhy po geniálním díle k ironii a sebezáchovnému nadhledu, třeba když se zhmotní jako jeho duchovní nevěsta oblečená v konstrukci z trubek a látek a slibuje mu velké požitky.

Volání plné touhy i bolesti

Velká část dialogů je zpívaná a slova se prolínají s expresivně znějící varhanní hudbou Martina Dohnala. Nádherná sóla na trubku Ladislava Kozderky se nesou klenbou kostela jako osamělé lidské volání plné touhy i bolesti. V závěru Santini sbalí své dílo, „obleče“ se do něj a zvolna kráčí celou délkou chrámu a vystoupá na kruchtu. Z ní spustí pás látky jako své poslední gesto, svůj odkaz a odchází ve světle velkého okna na věčnost. A trubka se ozve ještě naléhavěji, Kozderka dole pomalu prochází sloupovím a jeho sólo celou inscenaci výmluvně uzavře.

Nebeského inscenace se pokusila vstoupit do duše tvůrce v místě jeho fascinujícího díla, vyjádřit jeho energii a viditelné spojit s neviditelným. A bude zajímavé sledovat, jak se podaří takovou výpověď dotvořit i v dalších Santiniho stavbách, protože Jedl má v plánu inscenaci v nich postupně uvést.