Pátek 22. října 2021, svátek má Sabina
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Kultura

Inscenace jako bohoslužba. Spolku Jedl se podařilo zhmotnit Santiniho duši

Inscenace Santini (2021). foto: Zuzana Lazarová

Recenze
Technicky asi jde označit Nebeského inscenaci Santini, která vznikla pro chrám Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci u Kutné Hory, za „site specific“, ale přece jenom to působí nepatřičně. Dramatická meditace nad údělem umělce totiž s tímto prostorem organicky srostla a působí v něm naprosto přirozeně jako bohoslužba svého druhu.
  16:00

Jan Blažej Santini-Aichel stavěl chrám v Sedlci jako pětadvacetiletý mladík, což je fakt, který ohromí stejně jako nádhera vysoké klenby prozářené doslova božským světlem. Velké okno nad kruchtou i boční vysoká okna orámovaná pastelovými barvami odpoledne chrám prosvítily skutečně nadpozemsky a jaksi přímo nabídly, aby zde byly kladeny otázky po smyslu lidské existence, po tom, co nás přesahuje. A spolek Jedl se v tomto prostoru zabydlel přirozeně i s pokorou.

Inscenace Santini (2021).
Inscenace Santini (2021).

Autorkou scénáře je Lucie Trmíková, která téma tvorby jako celoživotního zápasu se sebou samým, s Bohem i lidmi vtělila do básnicky pojatého dialogu, místy až biblického jazyka či středověké disputace, přesto text nepůsobí exaltovaně a uměle. Zčásti otiskuje i Santiniho životní osudy, připomíná jeho výjimečnost, ale i tělesné postižení, s nímž se musel vyrovnat.

Mužský a ženský princip

Ona (Moudrost) v podání Lucie Trmíkové je vědoucí hybatelka, odlesk věčného světla. On (Santini, ale i tvůrce obecně), kterého ztvárňuje Miloslav König, je věčně pochybující, soužící se nad vlastní nedokonalostí. Jde ale také o mužský a ženský princip, který se sváří a prostupuje, stále se vracející téma tvůrčího uskupení Jedl. Neboť Moudrost je zde i žena, v jejímž náručí může tvůrce spočinout a hledat oporu, ale také ho ponouká a mentoruje.

Po úvodním lehce ironickém proslovu v podobě rituálu a s odkazy na svobodné zednáře i s máváním vykuřovadlem zavede Lucie Trmíková diváky před kněžiště, kde jsou sedadla rozestavěná do „U“. Z jedné strany mají diváci výhled na varhany, z druhé na krucifix, ale všichni komplexně vidí a cítí úchvatnou monumentalitu chrámu, jako by se v tomto zvláštním dramatickém útvaru na pomezí divadla a obřadu zhmotnila duše této pozoruhodné stavby. A stejně tak energie jejího tvůrce. V tomto nejspíš tkví výjimečnost podobných Nebeského projektů – v převedení toho, co je abstrakní, duchovní, do dramatické řeči a obrazivých situací.

Santini působí trochu jako podivín v overalu s kapuckou a teniskách. Jako svátost nese trojúhelník složené látky, která zjevně symbolizuje jeho dílo. Může mít však i jiné nadčasovější významy. Santini se od něj neodlučuje, postupně látku rozkládá po podlaze chrámu, odkrývá obrazce jásavých barev (chrám byl totiž původně vymalovaný v barvách letní louky), pak i konstrukci z čar, připomínající plán stavby. Ideál vidí jasně, ale má pocit, že se k němu nemůže přiblížit, stravuje se. 

Nad ním stojí Ona, chápavý a láskyplný mentor. Je v kalhotách a bílé košili, vysokých střevíčkách, je svým způsobem odtažitá, a přitom z ní vyzařuje hluboké pochopení. Santinimu prostě tahle zosobněná moudrost, inspirace nebo, chcete-li, božská dokonalost fandí a horoucně při něm stojí. Ale také vrací vážnost jeho životního usilování a touhy po geniálním díle k ironii a sebezáchovnému nadhledu, třeba když se zhmotní jako jeho duchovní nevěsta oblečená v konstrukci z trubek a látek a slibuje mu velké požitky.

Volání plné touhy i bolesti

Velká část dialogů je zpívaná a slova se prolínají s expresivně znějící varhanní hudbou Martina Dohnala. Nádherná sóla na trubku Ladislava Kozderky se nesou klenbou kostela jako osamělé lidské volání plné touhy i bolesti. V závěru Santini sbalí své dílo, „obleče“ se do něj a zvolna kráčí celou délkou chrámu a vystoupá na kruchtu. Z ní spustí pás látky jako své poslední gesto, svůj odkaz a odchází ve světle velkého okna na věčnost. A trubka se ozve ještě naléhavěji, Kozderka dole pomalu prochází sloupovím a jeho sólo celou inscenaci výmluvně uzavře.

Nebeského inscenace se pokusila vstoupit do duše tvůrce v místě jeho fascinujícího díla, vyjádřit jeho energii a viditelné spojit s neviditelným. A bude zajímavé sledovat, jak se podaří takovou výpověď dotvořit i v dalších Santiniho stavbách, protože Jedl má v plánu inscenaci v nich postupně uvést.

SANTINI

Scénář: Lucie Trmíková

Režie: Jan Nebeský

Hudba: Martin Dohnal

Výprava: Unconductive trash,

spolek Jedl, katedrála Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele v Sedlci

Premiéra 3. 7., psáno z reprízy 2. 9.

Syndrom Petra Pana. Proč někteří muži nikdy nedospějí a žijí jako paraziti

Premium V každém chlapovi zůstává kousek kluka, ale musí to být právě jen ten kousek. Pokud muž nechce vyrůst a převzít...

Čína má Evropu v hrsti, za pár týdnů dojde hořčík. Auto bez něj nevyrobíte

Premium Vše nasvědčuje, že současná čipová krize v automobilovém průmyslu je jen zahřívacím kolem před tím, co se na Evropu...

Váš syn bude žít jen pár týdnů. Zpověď matky zesnulého hokejisty Buchtely

Premium Přežít své dítě. Pro každého rodiče ta nejhorší představa. Teprve dvacetiletý hokejista Ondřej Buchtela zemřel loni v...

Koupání je legrace. Zvlášť, když voda šumí, bublá a je barevná
Koupání je legrace. Zvlášť, když voda šumí, bublá a je barevná

Večerní hygiena je důležitá. A co teprve u dětí, které přes den nemyslí na to, že se nemají umazat. Jak zařídit, aby se děti do vany těšily a vy...

Mohlo by vás zajímat