Co víc: ta pauza probudila hlad. Po knize i po autorech. „Ve všech číslech se pohybujeme na 80 % rekordního ročníku 2019,“ říká ředitel Světa knihy Radovan Auer. „Máme o pětinu méně vystavovatelů a podle prozatímního odhadu to vypadá, že i návštěvnost je o pětinu nižší.“
Předloni přišlo na Svět knihy jednapadesát tisíc návštěvníků. Měli možnost navštívit celkem sedm set pořadů. Letos byly pořadů zhruba čtyři stovky. Lákali hlavně David Mitchell, Laurent Binet, Muriel Barberyová a Chimamanda Ngozi Adichieová. Tedy Atlas mraků, Civilizace, Růže sama a Purpurový ibišek. Když měli autogramiádu, táhly se k nim fronty v délce několika stovek metrů.
„Od čtvrtka byly slušně zaplněné téměř všechny pořady,“ pokračuje Auer, „a mnoho jich praskalo ve švech. Potvrdilo se, že lidé jsou hladoví po tomto typu zážitku. Hodně úspěšná byla páteční Knižní noc, kdy šlo proti sobě několik velmi atraktivních pořadů a plno bylo všude.“ A lákaly nejen pořady, zájem byl také o samotné knihy. Třeba nakladatelství Argo, které právě slaví třicet let, mělo na tituly ze své produkce slevu třicet procent. Regály stánku byly poloprázdné už v sobotu.
Francie příkladem
Hlavním hostem letošního Světa knihy byla Francie. Vedlejšími pak Bělorusko a Polsko. Z Francie přijel mimo jiné zástupce tamějšího ministerstva kultury Nicolas Georges. Mluvil o plusech i minusech francouzského knižního trhu. Minus číslo jedna: nadprodukce knih. Ve Francii jich ročně vyjde kolem osmdesáti tisíc. Aby se autor uživil, musí vydat ročně dva tři tituly. A navíc si vydupat na svém nakladateli obstojné podmínky.
Minus číslo dvě: Amazon. Ve Francii mají online prodeje nějakých dvacet procent. A dvě třetiny z toho bere Amazon. Hlavně proto, že neúčtuje poštovné. Takže ve Francii jde ke schválení zákon, že poštovné za knihy nesmí být nula. Minus číslo tři: úpadek čtenářství. Napříč celou společností. Podle pana Georgese prý výzkumy ukazují, že vyšší vzdělání nutně neznamená, že dotyčný víc čte.
A teď ty plusy. Možná by mohly inspirovat zdejší knižní trh. Francouzský knižní trh je diverzifikovaný, žádné dělení na velké a malé, silné a slabé hráče se tady nekoná. Stejně jako se během pandemické krize nekonaly žádné pády nakladatelských domů ani malých knihkupectví. Těch jsou prý ve Francii aktuálně víc než tři tisíce. Krize srazila tamější knižní trh zhruba o tři procenta. V Česku asi čtyřikrát tolik. Co ve Francii pomohlo? Podle Nicolase Georgese je to hlavně pevná cena knihy, která neotvírá dveře různým spekulantům, kteří v e-shopech snižují ceny třeba o třetinu. Trpí tím vlastně všechny články knižního provozu: autor, nakladatel i další distribuční kanály.
Vypáraný Lukašenko
Letošní Svět knihy měl motto „Můj domov je v jazyce“. Poutavě k tomu vyprávěla v rozhovoru třeba Muriel Barberyová. Do názvu své novinky Růže sama (v češtině vydal Host) vsadila verš Rainera Marii Rilka, rodáka z Prahy, který psal německy – a francouzsky. Barberyová sama žila v letech 2008 a 2009 v Japonsku a tamější kultura pomalosti, jemnosti a jisté magie všednosti ovlivnila i její psaní. Kniha je pro ni hlavně platforma, na které se mohou setkávat různé myšlenky a hlasy – a vést spolu řeč.
„Osvědčují se nám názorové debaty s více autory,“ navazuje Radovan Auer. Akce, které mají víc vrstev, míchají literaturu s hudbou, performancí a otvírají i otázky společenské a politické. „Skvělý byl běloruský večer na nádraží Praha-Bubny,“ odpovídá Auer na otázku, která akce ho zaujala na letošním Světě knihy nejvíc. „Recitovalo se tam, hrála kapela, páral se pletený obraz Lukašenka a celé se to protáhlo dlouho přes půlnoc.“
A šéf Světa knihy zmiňuje ještě jednu důležitou věc: „Osobně mě potěšil David Mitchell, kterého mám jako autora rád a který to prostě s publikem umí. Krátce jsem se s ním setkal v soukromí a během minuty si získal i srdce obou mých dcer, té třináctileté i té roční. Málo platné, autor, který chce dneska zaujmout, v sobě musí mít i trochu entertainera.“ Jaké entertainery vybere sedmadvacátý ročník Světa knihy, uvidíme napřesrok v květnu.
