Lidovky.cz: Když jste začal pořádat JazzFestBrno, byl jste muzikant bez pořadatelských zkušeností. Na čem jste stavěl?
Bylo mi šestadvacet a v tom věku si člověk nějaké možné zádrhele tolik nepřipouští. Vlastně si ani neuvědomuje, co znamená mít odpovědnost za takovou částku peněz, i když první rok jsme měli rozpočet jen nějakého půl milionu. Ale v tom roce 2001 to vlastně bylo docela dost peněz. Takže v tom byl velký kus naivity. Měli jsme pocit, že dostat se tam, kde jsou ti nejlepší, není žádný problém.
Lidovky.cz: Radil vám někdo zkušenější?
Musím zmínit hlavně Michala Hejnu. Dělal jsem tehdy diplomovou práci o jeho pražském festivalu Agharta, který pro mě znamenal v 90. letech vrchol jazzového pořadatelství v České republice. Takže mě zajímalo, jak to dělají. A část Michalových informací jsem použil pro vlastní potřebu. Ale to byl jen vrcholek ledovce, většinu věcí si stejně člověk musí zjistit sám.
Lidovky: Které ročníky považujete v historii festivalu za zlomové?
Byly dva. První v roce 2004, třetí ročník, kdy jsme měli skokově najednou víc peněz v nižších jednotkách milionů. Povedlo se nám do Brna dovézt Take 6 a Johna Scofielda s kapelou Überjam. To už byly středně velké hvězdy, něco to znamenalo. Druhý zlom nastal roku 2011, to jsme měli Bobbyho McFerrina, na kterého přišlo asi osm tisíc lidí, a tím jsme se vyhoupli na úroveň festivalů, které pořádají koncerty největších hvězd v jazzu, jako jsou Metheny, Hancock nebo Corea. To nás zase posunulo o level výš a na něm jsme zůstali.
Lidovky.cz: Kdy jste začali oslovovat i mimobrněnské publikum? Souviselo to s větší koncentrací těchto hvězd v programu nebo s rostoucí pověstí festivalu?
Řekl bych, že to byla kombinace obojího. Začali jsme si vychovávat v Brně publikum, protože asi sedm let před námi v Brně žádný jazzový festival nebyl. A když začaly jezdit hvězdy, natáhly na sebe svoje fanoušky nejen z Prahy, ale i z Vídně, z Bratislavy, z Polska nebo Maďarska.
Lidovky.cz: JazzFestem prošla řada světových hudebníků. Vy asi nemáte čas všechny koncerty plně sledovat, ale přesto: který považujete vy osobně za nejlepší?
Snažím se vidět všechny koncerty, možná mám za celou existenci festivalu jednu dvě absence. Ne vždycky můžu sedět jako divák v publiku, někdy poslouchám ze zákulisí. Největší koncert pro mě byl Wayne Shorter Quartet, to je moje slabost, srdeční záležitost. A jsem rád, že jsme je v roce 2016 stihli ještě udělat, Shorter totiž o dva roky později přestal cestovat úplně.
Pokoušeli jsme se o tuhle sestavu několik let, věděli jsme, že je to ekonomický nesmysl, protože ta kapela byla opravdu drahá, ale stálo to za to. Rok 2016 byl ovšem zlomový v tom, že tenhle koncert byl poslední, který jsem si udělal také tak trochu „pro sebe“. Od té doby svoje emoce v dramaturgii už více méně nezohledňuji. Nemám potřebu si plnit sny, k festivalu přistupuji naplno jako profík.
Lidovky.cz: Můžete říci, že jste si s některými hudebníky ze světa vybudoval přátelský vztah?
Přátelství je trošku silné slovo, spíš bych ten vztah nazval kolegiálním. Určitě jsou lidé, se kterými se rád vidím opakovaně, někteří jsou našimi stálicemi. Třeba Avishai Cohen, který u nás hrál asi čtyřikrát, pětkrát. Častěji se vídávám třeba se Shaiem Maestrem, Yaronem Hermanem, Rezem Abbasim, občas si s nimi i napíšu „mimo byznys“. Ale na dovolenou spolu nejezdíme...
Lidovky.cz: Není vaše dvojjedinost dramaturga festivalu a muzikanta svůdná ve smyslu prezentace vlastních hudebních projektů?
Hrál jsem jako sideman v jedné kapele na prvním ročníku. Pak v roce 2011 na pozvání, když slavil sedmdesátiny Vincenc Kummer. A teď potřetí během covidu, kdy ČT vyzvala moje kvarteto, abychom zahráli koncert v rámci festivalu, který se natáčel s omezeným publikem. Ale jinak jsem se zařekl, že na svém festivalu hrát nebudu. Kdybych měl externího dramaturga a ten by mě pozval, asi by to bylo v pořádku, ale ve stávající situaci mi to nepřipadá vhodné.
Lidovky.cz: Vybudoval jste jakési hudební „impérium“ v různých žánrech. Nesvazuje vás to?
Spíš bych řekl, že si to pomáhá. Pop Messe je jiná bublina. Program dělá Tomáš Kelar, který si jede svoji linku, já pomáhám zejména na organizační rovině. Struny podzimu a Prague Sounds jsou v částečném překryvu s JazzFestem, můžeme dělat společné projekty. Je to jako u korporátů, – čímž nechci říct, že jsme korporát: když je víc projektů, mají dohromady větší vliv a mohou se lépe uplatnit. Je to důsledek přirozeného vývoje.
Lidovky.cz: Má vůbec JazzFestBrno kam dál růst?
Ve smyslu „výšky“ asi už ne, větší hvězdy, než které několikrát ročně vozíme, v žánru nejsou. Ale můžeme se zdokonalovat dovnitř. Lépe pracovat s publikem i muzikanty. Pořádáme workshopy, showcasy, programy pro děti. Spolupracujeme se školami. Dáváme akci jakýsi až veřejnoprávní rozměr, který festival musí mít, aby neustrnul.
Lidovky.cz: Na podzim nabídne JazzFestBrno řadu zajímavých koncertů. Na které se nejvíc těšíte vy osobně?
Rozhodně na trio Billa Frisella 28. září, jehož si konečně poslechnu se super zvukem v prostředí Sono Centra, které jeho hudbě odpovídá. Těším se na pianistu Joeyho Alexandera, to je mladá hvězda, člověk, který v osmnácti letech hraje neuvěřitelně vyspěle a vystoupí 16. listopadu v novém prostoru Cabaret des Péchés. A těším se i na saxofonistu Chrise Pottera, který má super trio bez basy. V roce 2018 vydali skvělé album Circle, které nemohli kvůli covidu pořádně hrát, a teď s ním konečně vyjeli na turné. Zahrají z něj 18. října v Sono Centru.
VILÉM SPILKA (1975)■ ředitel hudebního festivalu JazzFestBrno od jeho založení v roce 2001 ■ programový ředitel festivalů Struny podzimu a Prague Sounds ■ spoluzakladatel festivalu Pop Messe ■ vedoucí Katedry jazzu JAMU ■ jazzový kytarista a skladatel, mimo jiné kapelník skupiny Vilém Spilka Quartet, která vydala dvě alba: Podvod (s úpravami písní Jana Nedvěda, 2016) a Čekání na Toma (2019) |
