USTR a historie
Problém předchozích příspěvků ukazuje na problém vedení ústavu, ale tam problém nezačíná. Historie má řadu úskalí s dokumenty, jejich pravostí, rozporuplností a moderní historie vždy i s pamětníky, kteří znají výjimky od zobecněných pravd. Ani u moderní historie není pravda to, co je psáno, může to být pravda, ale nemusí. Mimo zcela úmyslné falšování dokladů existuje lidský faktor ulehčující si práci. Přimícháme-li k tomu politický záměr a dokonce antikomunistické výlevy bývalých komunistů, tak můžeme jít následně kamsi. Myslet si, že dnešní dokumenty nepotřebují nové Masaryky, kteří je uvedou na správnou míru, je naivní. Přidáme-li výmazy dat, vytrhávání a vyjímání stránek ze spisů při otřesech politických režimů, pak skutečné historiky lituji. A ještě bych přidal na přilepšenou jako pamětník, že řada dokumentů uložených v ÚSTR a presentovaných na internetu, nejsou původní dokumenty a kopie původních. Někdy nejen kopie, ale i originály dokumentů jsou v USA nebo Moskvě i jinde a naši se utěšují, co studiem padělků z nich získají. Měli jsme státní archivy, kde bylo možné získat doklady o udělení třeba řidičského průkazu po 50 létech a dnes si nejsme jisti, zda člověk ještě žije. Včera mě rozesmál jeden svědek u soudu, když říkal: „ to je pravda, protože jsem to napsal ve své knize.“ Přeji ústavu, aby se zapsal pozitivně do naší historie, ale asi nestačí vyměnit jeho radu.