Byla to pozoruhodná doba: metropole devatenáctého století se rozvíjela nevídaným tempem včetně satelitních měst a obcí. Vznikaly reprezentativní městské třídy s honosnými domy, náměstí i menší ulice, kde se objevovaly nové dominanty včetně pomníků. Těmi bylo doplněno rovněž historické centrum.
Pomník českého krále a (posledního) římského císaře (a také prvního císaře rakouského) Františka I. na dnešním Smetanově nábřeží byl vlastně posledním zobrazením panovníka. Dále se stavěly spíše pomníky národních buditelů, umělců a vědců. Vrátím se ale k císařskému monumentu. Z niky v neogotickém sloupu byla totiž jezdecká císařova socha po roce 1918 vyjmuta a odstěhována do lapidária.
Na své původní místo byla vrácena teprve nedávno a potichu, ale naštěstí to velké vášně nevyvolalo. Pomník tak byl opět zkompletován a obnoven byl i vodní systém kašny. Jde totiž o vynikající sochařské dílo bratří Emanuela a Josefa Maxů, sochařů ze Sudet a autorů mnoha dalších plastik z poloviny devatenáctého století. V Praze to je třeba řada soch na Karlově mostě nebo třeba lev, který dnes spočívá ve vlásenkové zatáčce Chotkovy silnice. Jejich nejvýznamnější pražský pomník maršála Radeckého, který stával na Malostranském náměstí, na svůj návrat stále čeká v lapidáriu.
Nejkrásnější pražské pomníky z devatenáctého století stojí často na komorních prostranstvích a moc jim to tam sluší. Platí to třeba o plastice Josefa Jungmanna na stejnojmenném novoměstském náměstí, dílo dnes už zapomenutého sochaře Ludvíka Šimka. Sokl navrhl architekt Antonín Barvitius. Ten žil léta v Itálii a studoval tam nejen architekturu antiky a renesance, ale i četné tamní pomníky. Skvělé místo má i bronzová socha císaře a krále Karla IV. na piazzettě před kostelem sv. Františka u Karlova mostu. To je dílo významného drážďanského sochaře Ernsta Hähnela, mj. tvůrce Beethovenova monumentu v Bonnu.
Geniální jsou samozřejmě i plastiky nejvýznamnějšího českého sochaře té doby Josefa Václava Myslbeka. Žák Václava Levého a později první profesor sochařství na pražské umělecké akademii vytvořil pomníky Františka Ladislava Riegra ve stejnojmenných sadech v katastru Vinohrad, Karla Hynka Máchy na Petříně (spolu s architektem Antonínem Balšánkem) a samozřejmě sv. Václava, který nahradil raně barokní Bendlův pomník.
Ctít klasické zásady
Sokl patrona české země měl původně navrhnout Friedrich Ohmann, ale ten nakonec doporučil svěřit úkol svému žáku Aloisovi Dryákovi. Návrh vznikl sice již v polovině devadesátých let devatenáctého století, ale socha byla osazena až v roce 1913.
Nebyla mimochodem veřejností jednoznačně přijata – mnozí dávali přednost návrhu Bohuslava Schnircha, na níž Václav ze sedla svého koně žehná lidu.
Kromě samostatně umístěných pomníků se ovšem tehdejší sochaři podíleli i na výzdobě řady budov, jako bylo Národní divadlo, muzeum nebo Rudolfinum, či různé bankovní paláce a honosné činžáky. Myslbekova mistrovská sousoší, která původně zdobila most Palackého, byla později přemístěna do vyšehradských sadů.
Sochaři v té době tvořili ve stylu realismu. Ovládali dokonale všechny finesy klasického sochařství, které jsou už bohužel dávno zapomenuty. Patřily k nim zásady, že figura má být výrazně nadživotní (žádný skřítek jako nový pomník Edvarda Beneše před Černínským palácem), má stát na vysokém soklu (ten pak musí být vždy vyšší než plastika na něm umístěná), přičemž materiál soklu má být z méně ušlechtilého materiálu než vlastní socha. Konečně věděli, že pomník musí mít krytá záda – stojí před budovou nebo, je-li třeba v parku, za ním musí být stromy nebo keře.
Hned několik zásad porušuje pomník Antonína Dvořáka před Rudolfinem – je umístěn zády do náměstí a takřka na zemi. Jeho původní autor Josef Wagner ho přitom navrhoval postavit před budovu filozofické fakulty na vysoký sokl. Skladatel by se díval na Pražský hrad a koncertní budovu by měl po své pravé ruce.
Docela by mne zajímalo, zda znají dnešní absolventi sochařství tyto principy klasické sochařské tvorby. A uměli by ještě navrhnout figurální pomník tak, aby to nebyla groteska? No, nevím…
