Pražské obvody versus historické městské části. To je jádro problému, na který jsme si zadělali v komunistické éře. Nikdo to dodnes nijak neřeší, přestože jde o problém, který má svá jistá úskalí. Jaká to jsou, se dnes pokusím nastínit v následujícím textu.
Minulý týden jsem se v článku o architektovi Bedřichu Münzbergerovi dotkl jednoho problému. Nikoli ovšem nějak zásadního, přesto pro postkomunistickou éru symptomatického. V totalitním období bylo třeba marginalizovat vše, co připomínalo předchozí stav, ať už šlo o relikty z éry monarchie, anebo svobodné meziválečné Československé republiky. Došlo to dokonce až tak daleko, že v Praze bylo na vedlejší kolej odstaveno historické členění města na čtvrti – původně ovšem samostatné satelitní obce kolem historického jádra.
  |
Jenom rekapituluji, že po připojení Vyšehradu k metropoli v roce 1883 došlo v následujícím roce k přičlenění Holešovic-Buben, roku 1901 Libně a pak až 1922 dalších několika desítek měst a vesnic včetně takových míst, jako jsou Karlín, Královské Vinohrady, Žižkov, Smíchov, Dejvice a Bubeneč a mnoha jiných, od centra vzdálenějších. Tím tehdy vznikla tzv. Velká Praha.
Rozbourání starých pořádků
Po roce 1948 však byly tyto městské části v podstatě marginalizovány a místo nich komunisté vytvořili obvody (celkem 16), které nijak nerespektovaly hranice historických čtvrtí. Dílo zkázy bylo dokonáno v roce 1960, kdy byl tento systém zrušen a nahrazen dalším novým členěním, tentokrát na 10 obvodů (přičemž později na okraji města přibyly další), opět bez respektu k původnímu systému.
Šlo samozřejmě o přerušení původních vazeb. Dřív každý věděl, zda bydlí v katastru dejme tomu Smíchova nebo Malé Strany, znal, kde se nachází příslušná radnice a další úřady. Každá čtvrť měla svůj systém, své architekty, dokonce i svůj typický městský design. Ten pocit sounáležitosti byl dost důležitý, a jak víme, mezi jednotlivými městskými částmi se objevovala i rivalita – jako třeba mezi „bohatšími“ Vinohrady a „chudým“ Žižkovem. Konkurence mezi městskými částmi pak hnala vývoj metropole dopředu.
Zároveň byli obyvatelé příslušné čtvrti také patřičně hrdí na „své“ stavby. Jenomže po novém rozčlenění Prahy na obvody se stalo, že například takové Vinohrady jsou doslova rozsekány mezi pět obvodů: malá část leží i na území Prahy 1 (oblast kolem hlavního nádraží), Bubeneč si mezi sebe rozdělila Praha 6 a 7, Malou Stranu zase Praha 1 a 5 a tak dále. Jsou samozřejmě výjimky – třeba takové Holešovice mají štěstí, téměř celé totiž můžeme najít na území Prahy 7. Ale přece jenom, jedna jejich miniaturní část u Čechova mostu stejně patří Praze 1…
Bubeneč v Holešovicích
K čemu to bylo dobré? Výsledkem je jen totální ztráta orientace, jejímž důsledkem je třeba právě skutečnost, že bubenečské Výstaviště je stále označováno za součást Holešovic. Běžně se také třeba píše o holešovické sportovní hale, ač se tato budova vždy nacházela a stále nachází v katastru Bubenče.
A takových kuriozit je víc. Běžně se mluví o strašnickém krematoriu, ačkoli je na Vinohradech, střešovické nemocnici (oficiálně Ústřední vojenské nemocnici), ta ovšem leží na území Břevnova, vokovické sorboně (pejorativní pojmenování býv. Vysoké školy politické ÚV KSČ), jež stojí ve Veleslavíně, ďáblickém hřbitově, který je v katastru Střížkova (pravda, v tomto případě došlo ke změně katastru už dříve, to aby se nový ústřední hřbitov přestěhoval do metropole, Ďáblice totiž tehdy ležely až za jejími hranicemi) či dejvickém Skleňáku, což je blok funkcionalistických domů na bubenečském náměstí Svobody).
Ďáblický hřbitov na Střížkově
Tato informace je asi pro většinu čtenářů Lidovek překvapivá, ale kdo nevěří, může si to zkontrolovat: stačí se podívat na červené popisné číslo na příslušné budově, kde je údaj uveden správně (i tady se občas objeví chyba – nedávno jsem na nových administrativních budovách viděl na popisných číslech nápis Praha 4 – Pankrác, ač se jedná o tzv. pomístní název, ve skutečnosti tyto objekty patří buď do katastru Nuslí, Michle, nebo Krče). Správná lokace je přitom velmi důležitá, protože popisná čísla se vážou k příslušné čtvrti a podle nich lze pak třeba v příslušném stavebním archivu obvodu dohledat plánovou dokumentaci.
Náprava v nedohlednu
Tento stav hodlal již v roce 1990 napravit prezident Václav Havel, který chtěl iniciovat změnu obvodů tak, aby respektovaly historické hranice. Byl jsem tehdy dokonce vyslán s tímto návrhem do legislativní rady vlády, ovšem právníci se lekli různých komplikací, a tak to padlo pod stůl. A co teď s tím? Většina z nás asi nad tím mávne rukou, jenže orwellovské mazání paměti se nevyplácí…
