27. února 2019 5:39 Lidovky.cz > Relax > Design

Vypravěčka příběhů. Česká ilustrátorka slaví úspěch daleko za hranicemi

Ilustrátorka Renáta Fučíková právě pracuje na knize, která je věnována všem... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ilustrátorka Renáta Fučíková právě pracuje na knize, která je věnována všem... | foto: Honza Zima

Ilustrátorka Renáta Fučíková (55) slaví se svou prací úspěch nejen u nás, ale i daleko za českými hranicemi. Kromě psaní a ilustrování knih se věnuje třeba návrhům známek a již několikátou sezonu také dekorům porcelánu slavné německé porcelánky Rosenthal. My jsme ji navštívili na její chalupě v jižních Čechách, kde tvoří nejraději.

Jen pár dní po vánočních svátcích jsem vyrazil na jih Čech, kde se nedaleko zámku Červená Lhota pod třemi statnými duby krčí krásná chalupa, o kterou s láskou pečuje Renáta Fučíková se svou rodinou. Zatímco malá útulná pracovna s širokým oknem do zahrady, kde Renáta nejraději pracuje, se nachází v patře, my se usazujeme ve velké světnici v přízemí, jíž dominuje ještě stále svěží vánoční stromeček. Ten je spolu s talířem plným cukroví asi jedinou věcí, která mi ten slunečný den navozuje zimní atmosféru jako z Renátiných dekorů sběratelské edice porcelánu Rosenthal.

Když Renátě říkám, že náš rozhovor vyjde v čísle věnovaném úspěšným Čechům, zaraduje se. Právě totiž pracuje na knize věnované všem krajanům, kteří se výrazným způsobem zapsali do historie Severní Ameriky. Jako by jí v tu chvíli ani nedocházelo, že úspěšným Čechem je také ona, držitelka mnoha prestižních cen za knihy a ilustrace. A zatímco v kachlových kamnech praská dříví, já se nechávám pohltit poutavým vyprávěním o lidech, o jejichž existenci jsem neměl ani ponětí.

Ilustrátorka Renáta Fučíková právě pracuje na knize, která je věnována všem...
eolit nebo doba bronzová jsou základem všech možných příběhů, které se vypráví...

Jak daleko do historie jste při tvorbě knihy došla?
Až k prvnímu člověku z našeho území, který na území Severní Ameriky vstoupil. Na seznamech kolonistů, kteří v 16. století přijeli osídlovat Ameriku, bylo i jméno Joachima Ganse. Byl to pražský žid a zkušený metalurg, který se učil v alchymistickometalurgické dílně v Celetné ulici. Když se později přestěhoval do Anglie, udělal štěstí u královny Alžběty, která ho se svou první námořní výpravou poslala právě do Severní Ameriky, kde měl za úkol hledat ložiska mědi. Gans se tehdy dostal až na ostrov Roanoke poblíž zátoky Chesapeake, kde spolu s ostatními založil kolonii. Tehdy tam vydrželi asi jen rok, protože měli neshody s původními obyvateli, ke kterým se tam jako povýšení běloši nechovali zrovna přívětivě. No a tak se Gans vrátil do Anglie, kde pracoval v dolech ve Walesu - až do doby, kdy se britský establishment začal tvrdě obracet proti židům. Ganse tehdy obvinili z kacířství, ale na rozdíl od jiných ho nepopravili. Díky svým znalostem totiž vydělal tolik peněz, že se dokázal vyplatit. Podle všeho pak dožil na území severních Čech, kde si postavil dům a kde jeho potomci žili až do roku 1938.

Jak jste se k jeho osudu dostala?
Poprvé jsem o něm slyšela před pár lety při návštěvě Ameriky. Pak jsem se o něm bavila s geologem Václavem Cílkem, který mne utvrdil v tom, že jde o zajímavou postavu v dějinách a měla bych se na ni zaměřit. Stejně tak mi potvrdil, že se mám zajímat o Martina Behaima, významného kartografa a autora nejstaršího dochovaného glóbusu, jehož rodina pocházela z Českého Krumlova. On se dostal až do Lisabonu, kde si získal důvěru portugalského krále. Ten ho posílal na výpravy podél afrického pobřeží, které zakresloval do map. Behaim část svého života strávil také v Norimberku, kde v roce 1492 udělal maketu zemského jablka. Dnes jde o nejstarší dochovaný glóbus Země, který je vystavený v tamním muzeu. Češi tam jezdí na nákupy -a většina z nich nemá ani tušení, že tuhle památku vytvořil náš krajan jako možná první člověk na světě.

V tom roce ale Kolumbus Ameriku teprve objevil.
To ano. Byla to doba, kdy se začínalo uvažovat o tom, že do Asie musí vést i jiná cesta než po klasické hedvábné stezce, kterou okupovali Turci. A pro Behaima, který si říkal Bohemus, to byl ideální čas, protože jako žák slavného astronoma Regia Montana měl dost zkušeností na to, aby se dostal k práci v jedné ze slavných kartografických dílen v Lisabonu. V jedné z nich tehdy pracoval i Kryštof Kolumbus, a je tedy velmi pravděpodobné, že se s Behaimem potkali. Oba měli podobný nápad a dnes se dá těžko říci, kdo s ním vlastně přišel jako první. Klidně to mohl být i ten náš Bohemus, který tvrdil, že výhodnější bude vydat se na západ a tu kulatou planetu cestou do Asie obeplout druhou stranou. Vlastně jde o takovou mou hypotézu, jíž celou tu knihu otevírám, protože pokud někdo Ameriku v historii ovlivnil, byl to člověk, který se podílel na jejím objevení.

Našla jste v historii ještě někoho s českými kořeny, o kom se málo ví?
Já dostala obrovskou příležitost pátrat v Náprstkově muzeu, kde mě pustili do knihovny a nabídli mi spoustu literatury. Takhle jsem našla nádherný příběh o brněnském knězi, augustiniánovi, který se jmenoval František Matouš Klácel. Ten vytvořil takovou vlastní filozofii „ladovědu“. Dalo by se říci, že to byla nauka o harmonii. Klácel tvrdil, že vše živé spěje k tomu, aby dosáhlo největší ladnosti. Vlastně měl pravdu, ale v roce 1848 to byly poměrně kacířské myšlenky. On byl navíc člověk, který měl zjevně obrovské charisma a neměl žádné zábrany týkající se vztahů se ženami. A to se pochopitelně nelíbilo, takže ho z kláštera vypudili. Mimochodem, zamiloval se i do Boženy Němcové, se kterou se přátelil. Ona ho však tehdy odmítla, protože zrovna měla v srdci někoho jiného. Nicméně když klášter opustil, zanechal v něm i svou zahradu, kde mimo jiné pěstoval hrách, na kterém chtěl svou harmonickou teorii dokázat. Jeho nástupce, Gregor Mendel, převzal i jeho zahradu a začal ji pozorovat trochu jinak než Klácel. A tady se začal psát ten slavný příběh o základech genetiky. Kdyby tehdy nebylo Klácela a jeho hrachového záhonu, Mendel by neměl co pozorovat. Klácel pak v pozdním věku odešel do Ameriky a snažil se svou teorii šířit. Spousta lidí, především v Chicagu, mu tehdy začala naslouchat a začali si říkat „freethinkers“.

Dlouho. Bude to už rok a půl. Za normálních okolností bych ji měla za rok hotovou, ale ty osudy jsou tak bohaté a krásné a tak málo o nich víme, že by byla škoda nejít do detailu. Podobným způsobem jsem zpracovávala Historii Evropy, na které jsem pracovala skoro čtyři roky. Ta kniha měla 450 stran, tahle jich bude mít dvě stovky, což je téměř polovina.

Vzpomenete si na první knížku, kterou jste si přečetla?
Já se učila číst na Kainarových verších, ještě než jsem začala chodit do školy. V nějakých čtyřech letech jsem pak od rodičů dostala Staré řecké báje a pověsti od Eduarda Petišky, což byla jedna z prvních knih, které jsem přečetla. Ještě je tady někde mám.

Kdo z rodiny vás tehdy nejvíc ovlivnil?
Určitě dědeček František Kroupa, který mi v tom nejútlejším věku vyprávěl příběhy. On byl historik, archeolog a ředitel muzea v Táboře, jež za první republiky pomáhal dávat dohromady. Když jsem byla malá, byl už v penzi, a měl tak spoustu času na to, aby si mě posadil na klín a něco mi vyprávěl. Měl ještě klasické vzdělání včetně řečtiny, takže ty antické příběhy sypal z rukávu. Byl to vlastně on, kdo mi otevřel cestu do antického světa.

Láska k ilustraci se u vás projevila už tehdy?
Vlastně ano. V té knížce pověstí byly ilustrace od Zdeňka Sklenáře. Dnes si jeho projevu neuvěřitelně cením, ale tehdy jako dítě mě nějak neoslovovaly. Tak jsem si začala kreslit sama, jak jsem si představovala Odyssea, Medeu či Jásona.

Máte ty obrázky ještě schované?
Mám a musím říct, že je v nich hodně znát ta dětská spontánnost, nad kterou by spousta výtvarníků zajásala. Když je člověk dítě, kreslí věci tak, jak si je představuje, jak to cítí. Ty mé obrázky jsou plné antických hrdinů v tunikách, řízách a sandálech. Zrovna nedávno jsem je měla v ruce, protože na jaře budu mít velkou výstavu svých prací v pražské galerii Villa Pellé a s kurátorem a paní galeristkou jsme se bavili o tom, že bychom je tam někde v koutku vystavili, aby děti viděly, jak vypadají ilustrátorovy začátky. (směje se)

Vaše tvorba je z velké části určena právě dětem, že ano?
Věnuji se především populárně-naučné ilustraci, u které je hodně důležité nepodceňovat detaily. Každá taková ilustrace musí mít nejen výtvarnou, ale i naučnou rovinu. Pokud by tam ta naučná chyběla, dětem bychom vlastně lhali. Osobně si myslím, že tenhle styl ilustrace má obrovskou budoucnost. Dnes už jsme přesyceni fotografiemi, člověk bez dostatku informací je nedokáže dekódovat. To je práce ilustrátora, dekódovat realitu, kterou zobrazuje fotka, tím, že se o ní něco dozvím a pak ji nějakým způsobem pootočím a nabídnu tomu mladému čtenáři, který z černobílé fotky není úplně moudrý. Neví, kdo na té fotce - kupříkladu z podpisu nějaké smlouvy - je, natož kdo je dobrý a kdo špatný. S tím mu ilustrátor dokáže pomoci, ať už barvou, výrazem obličeje, nebo třeba vypuštěním méně důležitých lidí. Když takhle vytáhnu vše podstatné, už tomu ten mladý čtenář, kterému je dvanáct nebo patnáct, porozumí mnohem rychleji.

Když si někdo nedá tu práci a nedokáže si zjistit, jaká sukně se nosila v roce...

Je pro vás důležité cestování a návštěva míst, o kterých píšete a která zobrazujete ve svých ilustracích?
Samozřejmě že když to jde, na ta místa se vypravím, ale není to pravidlo. Informace studuji z odborných knih, mám většinou přesné informace. Občas některá místa navštívím až ex post, což mi pak pomáhá například při prezentaci knihy. Takhle jsem třeba navštívila místa Komenského dětství a intuitivně jsem se tam snažila pátrat, zda se opravdu narodil v Nivnici, jak uvádí většina pramenů, nebo v Komni. Proč by si ale říkal Komenius a ne Nivanus, kdyby se narodil tam? A s touhle myšlenkou jsem jedno horké letní odpoledne navštívila Komňu. Nikde nebylo živé duše, já si sedla na schody takové staré barokní sýpky a nechala jsem se ovívat tím nádherným geniem loci. A v tu chvíli jsem pocítila, že Komenský musel být právě odtud.

Neměla jste někdy chuť po návštěvě nějakého místa hotovou ilustraci udělat jinak?
To víte, že ano. Přípravu k ilustraci se ale snažím nepodceňovat. Polohu věcí nebo třeba vzezření věží na kostele, to jsou věci, které pečlivě ověřuji. Chyba se samozřejmě může stát i tak, ale nemám ráda, když si někdo neověří fakta a historickou situaci zasadí někam, kam nepatří. Když jsem třeba dělala ilustrace do knížky Praha v srdci, jejíž příběh se odehrává v 80. letech 19. století na Václavském náměstí, hledala jsem si fotky z té doby, abych někde neudělala chybu. Pak by mi totiž bylo líto, že někomu, kdo tu dobu zná, pokazím radost z celé knížky.

Dbáte takhle třeba i na oblečení?
No samozřejmě. (směje se) Móda se během historie hodně měnila a já v tomhle ohledu pronásleduji i své studenty (Renáta Fučíková učí na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni). Když si někdo nedá tu práci, aby se podíval, jaká sukně se nosila roku 1860 a jaká v roce 1880, to mě dokáže rozčílit doběla. To máte, jako by někdo začal kreslit palmy uprostřed Prahy!

Vloni jste k výročí republiky vydala knihu Dobrých 100. Jak vznikl ten nápad?
Já jsem v knize uvedena jako autorka textů a konceptu, ale ilustrace do knihy dělali moji studenti. Ta myšlenka přišla už před dvěma lety, kdy jsem na plzeňskou fakultu nastoupila. Vlastně šlo o semestrální úlohu, v rámci níž si studenti měli vybrat nějaký rok ze sta let republiky a najít v něm jednu dobrou událost. Během prvního semestru se toho projektu zúčastnilo třicet studentů, které jsem malinko usměrňovala. Výsledek se mi líbil, a tak jsem s tím nápadem na knihu oslovila jedno velké nakladatelství a začala jsem vše řešit koncepčně. Během dalších dvou semestrů jsme pak pokryli zbytek let. Já k jednotlivým desetiletím napsala takové historické ošetření, protože když člověk neví, na jakém pozadí se ty dobré události uskutečnily, nemůže si jich tolik vážit.

Vy sama jste studovala za komunismu. Ovlivnilo to nějak vaši práci? 
Když jsem se v roce 1982 dostala na UMPRUM, zrovna nastala změna v přijímání studentů. Do té doby se do prvního ročníku dostávali studenti, kteří byli ve věku, kdy by měli normálně odcházet, protože zkoušky dělali klidně i sedmkrát. Tak se stalo, že škola byla plná studentů třicátníků, kteří už měli rodinu i své zkušenosti a už nebyli tak tvární a ovlivnitelní, jak by si ten totalitní establishment představoval. Bylo to po Chartě 77 a myslím, že tlaky z Ruska byly natolik silné, že se rozhodli začít přijímat mladší studenty, kteří budou ještě zlomitelní. To se jim ale moc nepovedlo. (směje se) Dopadlo to tak, že lidem z našeho ročníku bylo kolem osmnácti - a v ročníku nad námi byli studenti kolem šestadvaceti let. Tehdy mne i mé spolužáky starší kolegové upozorňovali na to, že naše generace používá úplně jinou barevnost. A byla to pravda. Všichni jsme měli takový postmoderní projev, do kterého jsme vpouštěli hodně barev. Myslím, že jsme tím reagovali na takovou tu ušmudlanost. Na ta lešení, věčně rozkopané ulice. Zatímco starší generace chtěla splynout a odejít do přírody, mi byli rádi ve městě a chtěli jsme ho nějak rozhýbat. Já třeba hrála v kapele s Divadlem Sklep a v divadle Petra Lébla a všichni jsme se tak nějak prolínali napříč obory. Nemohli jsme cestovat, byl to vlastně jediný možný únik.

Jakou část české nebo evropské historie máte nejraději?
Mám ráda ty, které jsou trochu zastřené, které dávají prostor pro fabulaci a snění. Třeba neolit nebo doba bronzová jsou základem všech možných příběhů, které se vypráví dodnes a které se hemží spoustou nadpřirozených bytostí, ale přitom jde o ryze lidské příběhy. Křesťanství, Bible a věci, o které se dnes opíráme, jsou vlastně jen nánosy odjinud, pod nimiž stále proudí to, co tu bylo už dávno předtím.

Jak si vybíráte osobnosti, kterým věnujete knížku?
Vybírám si je sama, ale pak mi je stejně musí schválit nakladatelství. Já jsem třeba chtěla zpracovat příběh Milady Horákové, ale pan nakladatel se bál. Nakonec jsme vymysleli schéma, že budeme vybírat osobnosti z rozmanitých sfér činnosti. Třeba muzikanty jako Antonína Dvořáka, velikány jako Husa nebo Komenského a do toho třeba spisovatele jako Franze Kafku. Na toho bych si já sama netroufla, ale můj kamarád, básník Radek Malý s tím nápadem přišel a společnými silami jsme knížku vytvořili.

Kromě klasických ilustrátorských metod používáte třeba i rytí. Je to časově náročnější?
Není. Náročnější je to ze zdravotního hlediska, protože když ten motiv do desky vyškrabáváte, vzniká prach - a ten vdechujete. Když jsem takhle vloni dělala ilustrace právě do knihy o Kafkovi, hodně jsem se toho nadýchala a na konci té knížky, kdy on se dusil a umíral, jsem se asi týden dusila i já. Přiznám se, že vlastně docela často, když mi hrdina na konci knihy umírá, jsem opravdu vyčerpaná a vlastně to prožívám s ním.

Ilustrátorka Renáta Fučíková právě pracuje na knize, která je věnována všem...

Je nějaký rozdíl v přístupu k ilustraci, když děláte na knížce, nebo známce?
Samozřejmě. Známka vzniká na základě zadání, o němž má zadavatel většinou jasnou představu. Návrh známky se sice odevzdává v šestinásobku výsledné velikosti, ale člověk i tak musí počítat se zmenšením. Záleží na všem, třeba i na tom, jak bude známka vyrobená, zda se bude tisknout ofsetem, nebo půjde o rytinu. Pokud jde o rytinu, musím brát ohled i na rytce a na to, aby se na známku s těmi vrypy vešel. Musím počítat i s místem pro všechny povinné texty od nápisu „Česká republika“ přes nominál, který musí být dostatečně čitelný, až po krátký text o samotném výjevu a podpis autora. Tím přicházíte o třetinu plochy. A pak tam něco vměstnejte. To všechno jsem se během těch čtrnácti let, co známky dělám, postupně učila. Milým bonusem u návrhu známek je to, že autor dělá ještě takzvanou obálku prvního dne, kde to, co se na známku nevejde, dáváme filatelistům k dispozici právě na obálce. Do série pak patří ještě motiv na razítko. To všechno musí autor zohlednit. A pak, když má hotovo, vše musí schválit komise, která motiv často vrátí k přepracování.

Ilustrují se vám lépe novodobé osobnosti, u nichž je podoba jasná, nebo naopak historické, kde je prostor k imaginaci?
Je mi to jedno. Když jde o jednu ilustraci, netrápí mě to vůbec. Anežku Českou můžu na známku nějakým způsobem zrekonstruovat. Problém přijde spíš ve chvíli, kdy potřebuji, aby daná osobnost měla nějaký charakteristický výraz, a já ji přitom musím zachytit hned v několika pozicích a v jiné životní etapě. To se mi stalo při ilustrování Starých pověstí českých a moravských. Vyřešila jsem to jako mnoho výtvarníků a našla si model, kamaráda nebo kolegu, který je ve věku té postavy, a poprosila ho, aby mi půjčil svou fotografii z dětství. O tu jeho podobu jsem se pak mohla opřít, a když jsem knížete Václava dělala sedmiletého i dospělého, působilo to přesvědčivě. U postav, kde není podoba známá, se tedy rozhlížím kolem sebe. Lidská podoba je vlastně pořád stejná.

Koho už jste na poštovní známky zachytila?
Začala jsem v roce 2004, což byl rok České hudby. Tehdy jsem dělala známky se Smetanou, Dvořákem a Janáčkem. Pak jsem dělala známku s Anežkou Českou, Opletalem, Jeronýmem Pražským a naposledy jsem pracovala na známce, která vyjde v roce 2019 a na níž bude historik z 18. století, piarista Gelasius Dobner.

Na kterou ze svých známek jste nejvíc pyšná?
V roce 2013 se mi podařilo známkové komisi nabídnout a prosadit jedno téma, což vůbec není snadné. Šlo o pražskou rodačku Berthu von Suttner, přítelkyni Alfreda Nobela, která ho inspirovala k oněm slavným cenám. Bertha sama byla první nositelkou Nobelovy ceny za mír. V mládí se totiž zúčastnila Krymské války, a když viděla utrpení vojáků a civilistů, začala se velmi výrazně zasazovat o globální odzbrojení. Většinu života prožila v Rakousku, takže jsou na ni pyšní především Rakušané. A my bychom měli být také. Proto jsem ráda, že se mi ji podařilo připomenout alespoň tou známkou. Na obálce jsem ji zachytila, jak si povídá s Nobelem, a na razítku jsem pak zobrazila Nobelovku.

Jak jste se dostala ke spolupráci s porcelánkou Rosenthal?
Oni oslovili mě. Přišel mi tehdy jen stručný mail z výtvarného studia firmy Hutschenreuther, kde mi paní s velmi exotickým jménem psala, abych se jí ozvala. Považovala jsem to tehdy za spam a nereagovala. Asi po deseti dnech se mi ale ozvala znovu - a já se začala pídit po tom, o jakou firmu jde. Když jsem zjistila, že jde o firmu spojenou s porcelánkou Rosenthal, uvědomila jsem si, že asi nejde o žert. Během několika dní jsem se jela podívat do jejich továrny a s sebou jsem rovnou vezla nějaké návrhy - a ty se jim zalíbily. Už tehdy jsme se domluvili, že budu dělat na vánoční kolekci, jejímž tématem budou zimní sporty.

Měla jste kromě tohoto zadání volnou ruku?
Vlastně mne jen poprosili, abych se napojila na projev mého předchůdce, dánského ilustrátora Oleho Wintera. Pracoval pro ně asi čtyřicet let a jejich spolupráce by zjevně pokračovala i nadále, ale Ole už byl opravdu hodně starý a práce ho vysilovala. Proto začali hledat někoho nového, ale zároveň nechtěli úplnou změnu. Vlastně to chápu, protože firma si nemůže dovolit přijít o zákazníky, kteří jsou léta na něco zvyklí. Zadání tedy bylo dělat to jako Ole Winter, ale zároveň jako já. (směje se) Ty Oleho postavičky byly hodně statické, takže jsem byla ráda, že jsme se dohodli na tématu sport a já je mohla rozhýbat. Zároveň jsem trochu ztlumila barevnost a vypustila zelenou, což způsobilo vcelku velký poprask. Součástí kolekce je minimálně dvacet kusů, mezi nimiž nejsou jen talíře a hrnky, ale třeba i plechovky na cukroví, svícny, ubrousky, šálky a tak dále. Ta kolekce se prodává po celém světě, od Evropy přes arabské země až po Čínu a Japonsko, takže jsem se musela vyhnout náboženským motivům.

Jak dlouho dopředu se kolekce připravuje?
Začíná se s dvouletým předstihem. Na kolekci se pracuje zhruba rok, vyrobí se prototypy a poté se s ní objíždějí veletrhy a klienti. Já aktuálně pracuji na kolekci pro rok 2020. Příští Vánoce budou tématem vánoční trhy, hlavním motivem bude město a zimní stromy nahradí sněhové vločky. V roce 2020 pak bude tématem vánoční pečení, což se ukázalo jako velmi limitující, protože se jedná převážně o interiér. Ale našla jsem z toho cestu ven. Udělala jsem řezy domem, kde je takové to oranžové chvění zobrazující teplo a maminky šmejdící kolem stolu. Venku mám zase přírodu, chumelení a tatínky, kteří řežou dříví. Vychutnávala jsem si takové ty situace, které mají maminky rády. Třeba když válí těsto a děti kolem nich dělají psí kusy, třeba mamince troubí pro radost na trubku. (směje se) 

Máte ambice pustit se i do jiného než vánočního dekoru?
To víte, že mám. (směje se) Moc se jim líbí moje škrábané věci a bavili jsme se o tom, že by mne pustili třeba na nějaké tvary Waltera Gropia. Ty jeho původní konve a čajové sety dělají od dob založení Bauhausu, tak nevím, jestli to není svatokrádež. Ale hrozně ráda bych to zkusila.

Petr Jansa

Najdete na Lidovky.cz