Boulevard najdete v centru Brna v areálu Městského divadla, na rušné Lidické ulici, od které je však skvěle odstíněn. Nabízí tak klidné posezení, za pěkného počasí dokonce i na zahrádce. A posezení s drinkem na jejich venkovní zahrádce je také zřejmě jediná aktivita, kterou mohu doporučit. Cuba libre za 85 korun bylo bez chyby, stejně jako slunné sobotní odpoledne.
Při večerní návštěvě, kdy jsme se rozhodli posadit dovnitř, jsem se neubránil sentimentu při vzpomínce na tuto restauraci před třemi roky. Tehdy jsme si u vchodu prohlíželi humry v mořském akváriu, pozorný personál nás usadil ke stolu, dáma dostala stoličku pro odložení kabelky a v kuchyni vařil Ivo Ševčík. Dnes je akvárium prázdné, obsluha vás zaregistruje, ale dál si hledí svého a kuchyni vládne někdo jiný.
Místo akvária se teď pozornost hostů po příchodu snaží upoutat chladicí pult se skromnou výstavkou surovin. Na ledu je zde předloženo a popiskem opatřeno několik exponátů – třeba kuřecí prso s kůží, menší kus hovězí svíčkové, jedna malá chobotnice, tři olihně nebo polovina italské klobásky. Snaha vzdělávat hosty ve zbožíznalství je ovšem chvályhodná, bohužel ji sráží celkový estetický dojem. A zejména pak to, že při naší druhé návštěvě o dva dny (sic!) později se sortiment příliš neobměnil. To rozhodně nijak neposílilo mou touhu ochutnat cokoli ze surovin, u kterých je zásadní jejich čerstvost.
Humor černý jako sůl
Při první návštěvě jsem chtěl při obědě ochutnat menu, kterým se zapojili do právě probíhající akce Jídlo zblízka. Restaurace v rámci této gastronomické akce nabízejí pokrmy z místních surovin, a to včetně informací o farmářích – něco, co je dnes již samozřejmé u vína, ale zatím velmi vzácné u jídla. Přímo v letáčku na stole jsme se dočetli, že na tříchodové menu v Boulevardu zvolili husy z Farmy Rohozná, jehněčí ze Statku Habří a jahody od Zdeňka Jakubčíka z Rakvic. Cena byla 449 korun a při zakoupení festivalového pasu dokonce jen 345 korun.
Začínalo se husí paštikou s meruňkovým chutney a domácím chlebem. Rustikální jídlo servírované na skleněném čtvercovém talíři příliš dobře nepůsobilo, stejně jako domácí chléb, který byl evidentně nakrájený už někdy dopoledne. Ovšem samotná paštika, servírovaná ve skleničce a zalitá malou vrstvou husího sádla, chutnala dobře a meruňkové chutney ji výborně doplňovalo svou sladkostí. Bohužel jsme v průběhu konzumace prvního chodu zjistili, že je restaurace celá kuřácká, což nám pochopitelně zkazilo zážitek z prvního a zároveň nejlepšího jídla večera.
Druhý chod zněl lákavě, ovšem jeho provedení nás zklamalo. Jehněčí pečínka na zelenině, servírovaná s šalotkovo-hřibovým ragú a bramborovým pyré s medvědím česnekem, přesně popisuje všechny suroviny, bohužel už nezmiňuje, že jehněčí maso bylo naprosto vysušené, na talíři nebyl téměř žádný sós a nebýt kousků brambor v bramborovém pyré, přísahám, že je z prášku. Prázdnou plochu na zbytečně velkém talíři kuchař vyšperkoval hrubou černou solí, což je vzhledem k důrazu na regionálnost jídla vlastně poněkud černý humor.
Jako dezert byla servírována francouzská klasika creme brulée, tedy krém pálený – a nikoliv spálený, jak tomu bylo v mém případě. Po odstranění vrstvy připáleného karamelu jsem se dostal ke krému, který byl vylepšený kousky jahod a chutnal velmi dobře. Jahody samotné, kterými byl dezert také ozdoben, však chuťově neobstály a putovaly na stranu k připálenému karamelu. Ze tří jídel bylo tedy jen jedno pouze s drobnými výhradami, zbývající dvě byla nejspíš rovnou na vrácení. Menu tedy můžeme k ochutnání sotva doporučit.
Co je a co není peperoncino
Při druhé návštěvě jsem se rozhodl prozkoumat standardní jídelní lístek. Při jeho studiu mě přepadl smutek: a to nikoli kvůli jeho omšelé vazbě, ale kvůli obsahu a (téměř nezměrnému) rozsahu. Nulový zájem o sezonu tu vyvažuje snaha ohromit nabídkou až nerealizovatelného množství jídla. Doufejme, že na podobný přístup bude reagovat stále méně a méně hostů, třeba si pak časem kuchař, spíš však provozní nebo rovnou majitel uvědomí, že skutečně kvalitní gastronomie se dělá jinak.
Nemělo smysl zkoušet delikatesy v cenách okolo tří set korun, místo toho jsme si vybrali dvě klasická jídla, na kterých kuchař může předvést svoje schopnosti a případně nás nalákat na další návštěvu. Jenže hned to první, špagety aglio, olio e peperoncino za 98 korun, potvrdilo naše černé předtuchy a putovalo zpátky do kuchyně. Peperoncino jsou totiž chilli papričky, nikoliv kuličky pepře, které se ze špaget separují velmi nesnadno. Přitom druhý pokrm, na přípravu mnohem obtížnější, risotto s hřiby za 159 korun, bylo vynikající a jeho jediný nedostatek byl opět nevhodný talíř, na kterém jej podávali.
Domácí sacher dort se šlehačkou za 45 korun by se v první řadě neměl jmenovat sacher. Pak by šlo jen o chutný čokoládový dezert s dobrou šlehačkou a nepovedenou čokoládovou polevou. Cenu soutěže o nejlepší moučník získalo trio ovocných sorbetů Mövenpick, které jsme dostali jako omluvu za nepovedený hlavní chod.
Budete-li tedy mít cestu okolo, sorbet, koktejl a posezení na klidné zahrádce je v Boulevard restaurantu výborná kombinace. Zajímavý a spolehlivý gastronomický zážitek ale hledejte jinde.
