Lidovky.cz: Otevřít jste museli uprostřed covidové epidemie, ale jak dlouhá cesta k otevření vedla?
Stáňa: Nápad na otevření vlastní kavárny pochází ještě hluboko z doby před covidem. Ale ani ve snu by nás nenapadlo, že budeme otevírat zrovna v době, kdy bude gastronomie prožívat takovou krizi. To načasování jsme si holt vybrali dost nešťastně.
Martin: Ta cesta k otevření byla nakonec mnohem delší, než jsme čekali. Hodně dlouho trval jen samotný proces získávání stavebního povolení a když už jsme konečně začali s rekonstrukcí, vlítl nám do toho koronavirus a všechno zpomalil či úplně zastavil.
  |
Lidovky.cz: Když jste viděli, jak na jaře začal koronavirus měnit celou zemi, neměli jste obavy, zda se otevíračky vůbec dočkáte?
Martin: Určitě nás to trochu znervóznilo, ale tehdy na jaře jsme si asi ani nedokázali představit, jak dalekosáhlé důsledky to pro celou gastroscénu bude mít a že se v tom všichni budeme „plácat“ až do dalšího roku.
Milan: Každopádně všechno už bylo rozjeté, měli jsme všechna těžce vydřená povolení a rekonstrukce byla sice pozastavená, ale přeci jen v procesu. Dokud jsme ještě mohli, nepřicházelo v úvahu, abychom to vzdali, když už jsme do toho investovali tolik fyzických a psychických sil, času i vlastních prostředků.
Stáňa: Paradoxně měla ale ta celonárodní karanténa a zpomalení i jeden pozitivní důsledek, a to že jsme měli čas a prostor na to si spoustu věcí do kavárny v klidu udělat sami doma. A tak jsme se pustili do broušení a natírání dveří a stolů, montování kuchyně a shánění vybavení.
Lidovky.cz: Jak velký zásah to je do vašich životů – znamená to pro někoho z rodiny i rekvalifikaci?
Martin: Nikdo z nás není původní profesí z gastronomie a všichni jsme vystudovali naprosto odlišné obory. Táta s mámou opustili svoje původní povolání a věnují se teď naplno kavárně.
Stáňa: Já jsem původním povoláním účetní a ekonom. Celý život jsem pracovala v účtárně, ale snila o nějakém vlastním podnikání. Nakonec jsem si při práci udělala cukrářskou rekvalifikaci a absolvovala různé kurzy francouzského pečení.
„Ty bezprostřední reakce zákazníků, když jim něco chutná a pocit, že člověk něco buduje, za to stojí,“ říká Stáňa.
Lidovky.cz: Měla být Megera vždy právě kavárna?
Stáňa: Úplně původně ne. Nejprve jsem si myslela, že budu dezerty péct doma v garáži a zavážet. Ale hodně rychle jsem si uvědomila, že by to byl dost osamocený život a že bych raději chtěla být mezi lidmi a vidět jejich bezprostřední reakce. A od toho byl už jen krůček ke kavárně s vlastní výrobou dezertů.
Milan: Co se potom kávy týče, stala se nám neuvěřitelná věc. Osud nám naprostou náhodou do cesty přivedl Ondřeje Štökla, jednoho z nejlepších baristů v České republice. Ondra dohlíží na kvalitu kávy v několika nejlepších pražských kavárnách a podnicích, a nyní i v Megeře.
Lidovky.cz: Jste rodinný podnik, vaše rodina má na Pankráci bohatou historii. Jak jste s okolím svázaní?
Stáňa: Je pravda, že s Pankrácí jsme celoživotně svázaní. Můj otec se narodil v pavlačovém domě, který stával na místě dnešní ČSOB, tedy asi dvě stě metrů odsud.
Martin: Navíc děda s babičkou se seznámili v 60. letech v masně v ulici Na Pankráci, která tam je dodnes. Babička tam pracovala jako prodavačka a děda tam za ní tak dlouho chodil na párky s hořčicí, až z toho byla svatba.
Milan: No a my tři jsme tu dlouhou dobu bydleli v paneláku na sídlišti v bytě právě po Stániných rodičích.
Martin: Pak jsme se odstěhovali a já jsem se na Pražského povstání vrátil v době studií. Doposud bydlím pár kroků od naší dnešní kavárny, díky čemuž jsme našli i tento prostor.
Rozjezd byl chaotický především kvůli neustále se měnícím protiepidemických opatřením.
Lidovky.cz: Vaše kavárna působí útulně, až sousedsky. Proč tedy název dle hartusící baby Megery?
Milan: My jsme název vymýšleli opravdu dlouho. Chtěli jsme, aby to bylo něco jednoduchého, lehce zapamatovatelného a snad i trochu originálního.
Martin: Já jsem pak byl před dvěma lety v Japonsku a už spíše ze zoufalství jsem si zapisoval různá místní slova a doma jsem to pak četl rodině, ale nic se jim nelíbilo. Pak jsem zmínil svého favorita: „Co třeba Meguro Café?“. V Tokiu je totiž řeka Meguro a docela se mi to líbilo. Máma ale obrátila oči v sloup, že to rovnou může být Megera Café.
Stáňa: V tu chvíli jsme na sebe vytřeštili oči, že to vůbec není špatné. Samozřejmě jsme se trochu lekli, jestli to není moc troufalé, ale čím více jsme to používali, tím více se nám to líbilo. Nakonec to splňuje všechno, co jsme chtěli. Megera je původně řecká mytická bytost, která pronásleduje hříšníky a když je napraví, promění se v krásnou a hodnou mladou ženu.
Martin: No a Megera si taky došlápne na kvalitu toho, co nabízí. Je v tom nadsázka, neotřelost, hezky to zní a ve spojení s tou sympatickou megerou v logu jsme si to zamilovali.
Milan: Navíc už se docela ujalo i to, jak jsme ten název používali i my: „Jdeme do Megery, sejdeme se v Megeře, koláče z Megery.“
Lidovky.cz: Otevírali jste v den, kdy bylo jen pár hodin známo, že kavárny a restaurace otevřou za pár dní i pro sedící hosty. Jinak byste „jen“ vydávali kávu. Měli jste z toho radost, nebo Vám to trochu komplikovalo přípravy?
Milan: Otevírali jsme začátkem prosince a skutečně jsme do poslední chvíle přesně nevěděli, jak to bude vypadat. Dlouho jsme žili v domnění, že budeme mít jen okénko a na to jsme se připravovali.
Martin: Nám to okénko vlastně na začátek zas až tak nevadilo. Brali jsme to tak, že na nějaký ten prvotní zkušební provoz to není zas až tak špatné.
Stáňa: Po týdnu jsme pak otevřeli i pro sedící hosty, ale víme všichni, jak to dopadlo – ani ne za tři týdny už jsme zase zavírali.
Rozjezd byl chaotický především kvůli neustále se měnícím protiepidemických opatřením.
Lidovky.cz: Jak jste vůbec stíhali sledovat všechny ty změny?
Milan: Zrovna v prosinci se to opravdu několikrát zničehonic měnilo a člověk dost ztrácel přehled o tom, co platí a co ne…
Martin: …hlavně když se v průběhu jednoho dne několikrát změnilo opatření o tom, zda kávu s sebou do kelímku smíme, nebo nesmíme vydávat. Několikrát mi volali zoufalí baristé, zda tedy můžeme tu kávu či třeba svařák vůbec prodávat. Korunu tomu nasadili vládní představitelé, kteří svá vlastní opatření interpretovali každý jinak.
Lidovky.cz: Máte za sebou první měsíc provozu. Jaké jsou Vaše současné pocity?
Stáňa: Všechny začátky jsou těžké a u kavárny v dobách koronaviru to platí stonásobně. Tím dlouho toužebně očekávaným otevřením to totiž všechno teprve začalo. Nějakou dobu trvalo, než jsme se všichni sehráli a pořád vychytáváme mouchy, ladíme recepty a snažíme se zlepšovat.
Martin: Co nás ale strašně mile překvapilo byly vstřícné reakce našich hostů. Je pravda, že v okolí podobná kavárna chyběla a zdá se, že místní jsou rádi, že mají pomalu v bačkorách kam zajít na kvalitní kávu a domácí dezerty. No a ani jsme se neodvažovali doufat, že bychom si již v průběhu prvního měsíce našli i tak báječné stálé hosty.
Lidovky.cz: Možná je na takové soudy ještě brzy, ale s tím vším, čím jste si při pouti za kavárnou prošli, šli byste do toho znovu?
Milan (otočí se k ženě a synovi): Šli byste do toho znovu? (smích)
Stáňa: Šli. Jak se říká: „Cesta byla delší, zato horší“. Asi bychom se dost zhrozili, kdybychom na začátku věděli, co to všechno bude obnášet a v jaké šílené době budeme otevírat. Ale ty bezprostřední reakce zákazníků, když jim něco chutná a pocit, že člověk něco buduje, za to stojí.
Martin: A taky pořád věříme, že až se doba uklidní, všem se nám dost uleví a kavárna konečně začne plnit svůj hlavní účel sousedského a přátelského setkávání.
