Geny, které tohoto mladého muže formovaly, nejsou k zahození. Mezi jeho předky se vyskytuje hudební skladatel, novináři, spisovatelé, herec… Z tohoto „melting potu“, řekli by Američané, začal Vincent upíjet už jako dítě. Začínal s divadlem, které dodnes miluje. Stejně jako Polsko, odkud se právě vrátil s báglem na zádech a sedl si v našem obýváku ke stolu. Obezřetně, coby studentovi Vysoké školy uměleckoprůmyslové, jsem mu nabídla veganský oběd. „Asi jsem staromódní, ale jím maso,“ řekl a doprovodil to svým krásně hýkavým smíchem.
Lidovky.cz: Sluší vám to, záříte barvami.
No, děkuju. V tomhle jsem se asi seknul někdy na gymplu. Spolužáci se oblékali do černé, a já do divokých barev a zdánlivě nesourodých tvarů. Teď se zase nosí kapsáče, kalhoty se spoustou kapes, ty bych na sebe tedy nevzal.
Lidovky.cz: Oblékání je pro vás…
… taková marnivost. Prostě mít na sobě „něco jinýho“ za každou cenu. Mám to rád, nejlepším zdrojem jsou na to sekáče.
Lidovky.cz: Ohlížejí se za vámi lidé?
Někdy, ale já se sebou hraju takovou hru. Když vidím, že se na mě koukají, řeknu si: Co je tady divnýho? Mám rád oscilaci v oblékání, ale vlastně ve všem – co je ještě konvenční a co není konvenční, co je za hranou a co není… Vedoucí našeho ateliéru na UMPRUM říká, že jsem odborník na trapnost, že se to projevuje i v mé výtvarné práci. To jsem rád.
Lidovky.cz: Lidé se spíš trapasům vyhýbají.
