Řadí se mezi přední psychiatry v republice, ale málo se ví, že Cyril Höschl je také výjimečným znalcem životního příběhu tvůrce české národní hudby. „To, co on, by málokdo vydržel,“ říká o autorovi slavné Mé vlasti.
Slavnostní róby, motýlky pod krkem, vůně parfémů a šum tlumené řeči – dvanáctého května byl slavnostně zahájen, už po šedesáté deváté, hudební festival Pražské jaro. Jako vždy v den výročí Smetanovy smrti (letos od ní uplynulo 130 let), jako vždy jeho Mou vlastí, kterou věnoval Praze.
Kdo z ctitelů vážné hudby, nenuceně upíjejících ve foyer vychlazené šampaňské, si ale vzpomněl, v jaké situaci slavný skladatel tenhle opus komponoval? A kdo z nás by v sobě našel tolik statečnosti jako sto šedesát čtyři centimetry vysoký jemný pán, který za své geniální dílo zaplatil nepředstavitelnou cenu?
Lidovky.cz: Jak je vůbec možné komponovat hluchý?
Ono se to zdá stejně paradoxní jako třeba malovat při ztrátě zraku. Ale Smetana, podobně jako Beethoven, měl i jako hluchý zachovanou hudební imaginaci. Takže ztráta sluchu pro něj znamenala pouze ztrátu senzoriality, vnímavosti.
Velice trpěl tím, že nerozumí, co lidé říkají. Připadal si vyděděný ze společnosti, tím sociálním handicapem se zřejmě trápil nejvíc. Protože se ukázalo – možná i pro něj s překvapením –, že schopnost skládat jeho hluchota vůbec nenarušila.
A to prostě proto, že měl hudební představivost tak fenomenálně rozbujelou, že to, že chybí abych tak řekl „mikrofon“, nebylo vlastně podstatné.
Lidovky.cz: Dá se říct, že jeho těžké zdravotní potíže nejsou v jeho hudbě vůbec slyšet?
Až na Smyčcový kvartet e moll Z mého života, kde se objeví ten vysoký tón ve finále, který je vlastně znázorněním hluchoty, na jeho tvorbě úplná hluchota překvapivě není vůbec znát.
Ale vzhledem k tomu, že dneska už je jasná diagnóza jeho nemoci, zase tak velké překvapení to není. Protože pro progresivní paralýzu jako následek syfilidy je typické, že člověk ztrácí sebekontrolu i intelektové funkce, ale to téměř záhadně kontrastuje se schopností dál vykonávat to, co dřív uměl.
Takže třeba u Smetany kontrastuje postupující choroba, která posléze vedla až k rozpadu osobnosti, s tím, jak krásný, úhledný rukopis a bezchybný styl měl v dopisech skoro až do konce života.
A druhý paradox je, že v době, kdy už s ním prakticky nebyla řeč, kdy měl halucinace sluchové i zrakové, kdy ho v jeho pokoji navštěvovaly neexistující postavy, kdy ohrožoval sebe i okolí a nebyl schopen dodržovat základní hygienické návyky, ještě psal krásnou hudbu, prakticky až do poslední chvíle.
Ale to prostě k diagnóze progresivní paralýzy patří. A vidíme to nejenom u Smetany, ale i u jiných velikánů s touto diagnózou, jako byl třeba Franz Schubert.
Lidovky.cz: Symfonickou báseň Vltava napsal hluchý Smetana za osmnáct dní – prakticky bez chyb, bez skic. Setkala jsem se s teorií, že v jisté fázi syfilidy překrvování mozkových plen dráždí šedou kůru mozkovou, čímž se zvyšuje její výkon. Může být syfilis daň za genialitu?
