LN: Je vůbec dneska doba na klauniády?
Na klauniády je doba vždycky. Protože šašek, klaun, je důležitý. Už ve středověku byl. Šašci se vyskytovali před těmi katedrálami a kostely, uvolňovali tu atmosféru hrůzy z pekla. Jako by říkali: Tak třeba to tam nebude až tak hrozné... U dvorů, nejenom panovnických, ale i šlechtických, vlastně měli šašky jako domácí zvířata. Oblíkali si je, starali se o ně. Byli mezi nimi skvělí muzikanti. A moudří šašci u panovnických dvorů, to byli vlastně první lobbisti. Šlechtici po nich podsouvali vzkazy panovníkovi.
LN: Jak se vám vlastně dneska dělá legrace? Je to těžší než za totáče?
Já si vždycky vzpomenu, jak mi říkal režisér Strnisko: „Bolek, čo budeme robiť? Stratili sme nepriateľa.“ To tehdy po Listopadu byla taková obava. A já mu povídám: „Však mi si ho najdeme. Najdeme ho v nás.“ Ne že bych byl tak chytrej, ale ta naše nesnášenlivost, rasismus, lakomství, obžerství... to jsou přece věčná témata. Ono totiž ale nikdy nebylo líp. Jak říkají Italové: „Quando era peggio, era meglio.“ Když bylo hůř, bylo líp.
LN: Dá se udělat legrace úplně ze všeho? Třeba i z uprchlické krize?
V podstatě by měla. Nemělo by to být zakázané. Úkolem šašků je všechno detabuizovat. Uvolňovat. A ty určité meze bychom si měli určovat my sami. Korektnost je v tomhle případě na škodu věci. Já kdysi učil v Americe a dal jsem studentům takovou etudu: dva kluci, každý si vzal na krk ženskou a teď s nimi šli na procházku. A ty ženské se poznaly a zakecaly se. Takže ti kluci pod nimi trpěli a vyměňovali si pohledy. Ale jeden Američan začal: „Tak moment. S tímhle nesouhlasím. Proč by nám tohle mělo být nějak užitečné? Já jsem třeba v domácnosti, moje žena pracuje, ale mně to vůbec nevadí. Tak proč bych si tady měl vyměňovat útrpné pohledy?“ Já se mu snažil vysvětlit, že je to jenom takové cvičení, abychom si něco uvědomili. Ale on byl úplně proti tomu, poněvadž chtěl tu emancipovanou ženu.
LN: Měli si to s těmi ženami prohodit...
No jasně. Vždyť mohli. Tady ta korektnost, ať chceme, nebo nechceme, je ztráta humoru. Kde není úsměv, není humor. Zůstane jenom takový ten svatý úsměv vznášející se nad bigotní vážností. A víme, že jsou jisté vrstvy, které chtějí, abychom všechno brali smrtelně vážně a vážně se chovali. To je ale nebezpečné. Z toho rostou těžké výhonky. Však to známe z historie.
LN: Když jsme narazili na nebezpečí, v České televizi teď běží druhá série Případů 1. oddělení, kde hrajete zkušeného operativce, majora Václava Plíška. Zneklidňuje vás, že se jedná o reálné příběhy?
No ježišmarjá, to víte, že zneklidňuje! Já jsem dokonce chodil dlouho se psem, aniž bych to věděl, do parku v Průhonicích kolem toho místa, kde se v devadesátých letech stala ta dodnes neobjasněná divná vražda. Je to blízko jednoho vedlejšího vchodu.
  |
LN: Je to váš první policajt?
Hrál jsem policajta ve filmu Pražákům, těm je hej. Ale toho pouličního, parkovného... Pavlíček spal na lavičce, já k němu přišel v té uniformě a řekl: „Co tady děláte? Rozejděte se!“ A on se opravdu rozešel. On se rozešel na dva. Což tehdy pro nás byl zázračný trik. Tenkrát jsem ovšem byl jen takový ten póvl policejní. Teď jsem již majorem.
LN: Major Plíšek je, abych tak řekla, poněkud out – obléká se skoro jako bezdomovec, zloděje by asi nedoběhl a taky to moc neumí s počítačem. Ale na pachatele většinou ukáže on. Zkrátka archetypální postava, takový ten Hloupý Honza.
No jasně. Je to ten Columbo. Ale kriminalista, podle kterého je ta postava napsaná, údajně není moc spokojen se svým obrazem. Je prý uražen, že takhle vůbec nevypadá, že je ve skutečnosti hezčí. Že se takhle neoblíká...
Případy 1. oddělení. Kdo je kdo v pražské mordpartě a proč se kriminalistovi nelíbí Polívka? |
LN: Setkali jste se? Snažil jste se mu podobat?
Bohužel nesetkali. Ani bych to ale takhle nechtěl dělat, protože to už by byla spíš imitace. To bych si připadal, jako když si v 50. letech herci neměnili ponožky a nemyli nohy, aby byli více dělníky.
Celý rozhovor s Bolkem Polívkou o nebezpečném svatém úsměvu, helvetizaci života a taky o jeho šesti dětech, si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 19. února.
V magazínu dále najdete:
- Pravda o lepku: čím a komu jsou potraviny obsahující lepek nebezpečné a má cenu se jim vyhýbat?
- Rozhovor s Ondřejem Kopičkou, vinařem, včelařem a výrobcem cideru, který si říká Winepunk a hraje také v kapele Eggnoise.
