Poprvé jsem o Václavu Havlovi slyšela na jaře roku 1989, kdy jsme se ještě na univerzitě rozhodli inscenovat jednu z jeho her, Pokoušení. Říkali jsme si: „To je hra od toho super disidenta z Československa.“ Premiéru měla jen pár týdnů před sametovou revolucí a my jsme se plácali po ramenou, jak jsme chytří a jak jsme na to kápli.
Pak jsem ho viděla na koncertu Michaela Jacksona v Praze v roce 1996. To už byl prezident a spolu s přítelkyní Dášou seděli o dvě řady níž než já. To bylo nejblíž, co jsem k němu měla. Co, k němu! K jakémukoli prezidentovi čehokoli.
Naše první opravdové setkání proběhlo nakonec až v roce 2009 na koncertu ke dvacátému výročí revoluce, kde hrála také písničkářka Joan Baezová. Tou dobou už nebyl prezidentem. Přišel na pódium a nesl Joan kytaru jako nějaký bedňák na koncertní šňůře. Však ho jako bedňáka kdysi Joan propašovala na svůj koncert v Bratislavě, aby o něm nevěděla StB. Havel na mě působil jako naprosto pohodový, úplně normální chlapík. Takový, se kterým bych ráda zašla na pivo.
