Balet je strašná dřina, piplačka s každým pohybem, ale zároveň jemná elegantní hra. Znovu si to uvědomuju na zkoušce Pražského komorního baletu (a Baletu Praha Junior) na představení La Strada podle nesmrtelného Felliniho filmu. Jsem upřímně zvědavá, jak se ten strhující cirkusový příběh o lásce a krutosti dá převést do tance.
Choreografie se ujal fenomenální Jiří Bubeníček spolu se svou ženou, původem Moldavankou Nadinou Cojocaru. Oba jsou tu – a taky jejich maličká dcera, která šťastně běhá po baletním sále plném zrcadel, napodobuje pohyby tanečníků, občas se věší na tátu a ze všech přítomných má nejvíc energie.
Žádnou nervozitu před premiérou ale necítím, choreograf na nikoho nekřičí. Naivní a něžná Gelsomina, krutý cirkusák Zampano i hodný provazochodec Matto dnes procvičují jen meziscény, projížděčku celého představení dělali včera, jak mi vysvětluje choreograf.
Jiří Bubeníček teď bere jednomu mladíkovi modrý žonglovací talíř a tenkou hůlku a perfektním grifem mu předvádí, jak se to dělá správně. Fakt mu to jde, jako by to dělal denně. Však je také ze slavné cirkusové rodiny.
Lidovky.cz: Víte, že Fellini v dětství utekl k cirkusu? Za měsíc ho policie přivedla rodičům zpátky. V čem je podle vás ta magie cirkusu, která funguje i v digitálním věku?
Tohle o Fellinim ani nevím. Je to hezký. On se cirkusem hodně inspiroval. Pro mě je cirkus taková až skoro nereálná pohoda. Ty malé příběhy klaunů, barevný legrační svět, celé se to třpytí – prostě to dává radost. Čas se na chvíli zastaví, můžeme se zasmát a zapomenout na své starosti. Cirkus, to je vlastně naděje, že je život krásný.
Lidovky.cz: Jak těžké je převést Felliniho film Silnice do baletu?
Ty tři hlavní postavy v Silnici, Gelsomina, Zampano a Matto, to je takový ten typický trojúhelník. A s tím se pracuje dobře, protože je tam bolest, láska, smrt – což jsou kameny, na kterých stojí všechny silné příběhy.
Já si to úplně vychutnávám. Je v tom hodně duetů, interakcí mezi hlavními postavami, někdy se perou, někdy hádají, někdy se mají rády.
Chvíli to samozřejmě trvá, než se vymyslí, jak to převést do pohybů. Snažím se ale, aby každý krok, každá ta situace, každý pohyb něco vyjádřily, na tom teď pracujeme s Nadinou hodně. Aby si divák najednou neřekl: No, nohu má sice hezky nahoře – ale co to znamená?
Ten příběh ho musí strhnout, jako kdyby se díval na film. Pracujeme na tom spolu s tanečníky, nebráním se žádnému dobrému nápadu. Zkusíme, co funguje a co nefunguje – a já strašně rád věci měním, dokud to do sebe nezačne všechno zapadat.
Lidovky.cz: Liší se hodně život cirkusáků a tanečníků?
