Jako první si ostnatý drát roku 1860 patentoval Francouz Leonce Eugene Grassin-Baledans. Ve svém vynálezu spatřoval jednoduchý a levný nástroj k oplocení zahrad, parků a hlavně pastvin. Právě toho si všimli američtí farmáři, kteří oproti rozdrobeným evropským selským dvorům vlastnili nesrovnatelně rozsáhlejší ranče. Ty bylo třeba ohraničit, jasně vymezit vlastnictví a zamezit cizímu skotu, aby se pásl na pozemcích, které jeho majiteli nepatří.
Symbol levného cestování. Jak vznikl přenosný vařič? |
Dřevěné nebo kamenné ploty by vyšly příliš draho a trnité keře by se na řadě suchých a kamenitých míst neuchytily, a tak se ostnatý drát ukázal jako ideální a velmi levná varianta. Historikové tak tomuto jednoduchému vynálezu připisují zásadní úlohu při zkrocení Divokého západu a drastickém snížení počtu kovbojů potřebných k udržování stád na příslušných pozemcích. Navíc přišel vhod i majitelům železnic při oplocování kolejí – opět aby se po nich netoulal skot. Po prvním americkém patentu Michaela Kellyho z roku 1868 se s vylepšeními roztrhl pytel a z výroby ostnatého drátu se stal velmi výnosný průmysl. V letech 1873 až 1899 se jeho produkcí ve Spojených státech zabývalo na 150 firem.
Už v roce 1898 se ostnatý drát dočkal nového využití – prvního nasazení v ozbrojeném konfliktu, když jej španělští vojáci použili při obraně kubánského města Santiago ve španělsko-americké válce. Významným obranným nástrojem se stal za 1. světové války, kdy sloužil k ochraně zákopů před mašírujícími vojsky. K prolomení ostnatých hradeb byl proto roku 1916 poprvé použit tank.
Vedle ochrany zákopů se začal používat také k zamezení útěkům zajatců z táborů, později na oplocení zdí věznic a za 2. světové války koncentračních táborů. Za komunistické éry pak posloužil k ohraničení tisíců kilometrů hranic východoevropských zemí se Západem. Vedle své praktické funkce se tak ostnatý drát stal celosvětově srozumitelným symbolem útlaku a omezování svobod, především svobodného pohybu.