Martina Pojarová patří k těm, kteří se celé jaro a léto nadmíru chránili před hrozbou nákazy. Ne že by se bála o sebe, ale proto, že řídí Pečovatelské centrum v Praze 7. Jejím hlavním úkolem od začátku bylo ochránit staré a křehké lidi, aby se k nim nedostala nákaza.
„Na jaře jsme měli štěstí. Ve chvíli, kdy celá republika sháněla respirátory, jsme se dostali k výrobci nanolátek a shodou šťastných náhod jsme byli schopni vyvinout ,prototyp‘ nanoroušky, která opravdu těsnila. Pomohlo nám hodně lidí včetně onoho výrobce a dobrodějů z šicí dílny i zkušebny, která ověřila funkčnost. V tu chvíli jsme mohli od celého týmu vyžadovat velkou obezřetnost. Mít dvanáctihodinové služby v respirátoru tři čtvrtě roku prostě není žádná sranda a jsem hrdá na lidi, že to celou dobu zvládají.“
Paní ředitelka vyžadovala roušky či respirátory celé léto i tam, kde nebyly podle vlády povinné. „Nejsme obyčejná firma. Jedním z našich úkolů je zajistit, abychom nepřinesli nákazu lidem, o které pečujeme, proto jsme prostě museli být obezřetnější.“ Přesto se i Martina nakonec sama nakazila.