Ani jaro čertovi štěstí nepřineslo, to už sice staré listy začaly opadávat, na větvích se ale objevilo zas olistění nové, zelené. Tehdy čert pochopil, že svou smlouvu se sedlákem prohrál, dub zcela bez listů není nikdy. A tak ze vzteku dubové listy potrhal. Od těch časů už dubové listy nejsou celokrajné, ale hodně zubaté.
Velmi pěkně tento příběh pro nás převyprávěl pan Jan Werich, jeho děj zanesl kamsi do vsi na jih od Prahy, takže nás vůbec nenapadne, že naprosto stejnou historii popisuje i jistá stará pověst německá. Díky panu Werichovi u nás zlidověla příhoda, jež se vlastně mohla odehrát kdekoli, kde rostou duby, a v níž ještě nenajdeme ani sebemenší narážku na vlastenecké taškařice, které v 19. století vedli Němci a Češi o národní symboliku: Němci si tehdy přivlastnili dub, Češi zase lípu.
Nápady básníků
Mohli za to vlastně tak trochu básníci, nic racionálního, ale ani mýtického v tom určitě nebylo. Německý dub měl nejspíš na svědomí básník Friedrich G. Klopstock (1724–1803), který si poeticky pohrával s vizí Německa jako dubu, jenž i vichřici odolá, slovanskou lípu zas stvořil básník Ján Kollár (1793–1852), pro nějž byla stromem doprovázejícím člověka od narození až po smrt. Řekl bych, že básníci sami to až tak vážně nemysleli – představte si, že právě lípa byla nakonec vysazena dokonce i na Klopstockově hrobě. Zdá se, že o barvité divadlo s národními symboly se zasloužily především pozdější národní reprezentace politické.
Můžeme si být jisti, že Němky si stejně rády jako Češky poseděly pod rozkvetlou lípou, a když bylo potřeba uctít národního reka, našel se zas pro něj v okolí statný dub, který by ho dobře připomínal – to jsou ty všechny naše duby Svatováclavské, Oldřichovy či Žižkovy. Netřeba se ani divit, že i u nás najdeme duby zasvěcené velkým osobnostem německým, monumentální torzo dubu Goetheova dodnes stojí v parku u zámku v Krásném Dvoře, dub básníka Körnera zas roste v parku v obci Dalovice na Karlovarsku.
Lichtenštejnovy háje
Dnes už jen málo známý příběh starých dubů vepsali do krajiny na více než stovce míst Čech a Moravy také lesníci knížete Lichtenštejna. Když v roce 1898 slavil Jan II. z Lichtenštejna čtyřicet let své vlády, byly na jeho počest na vybraných místech lichtenštejnských lesních revírů vysazeny takzvané Jubilejní háje dubů. Všech dubů bylo vždy přesně 58, což byl aktuální věk knížete, 18 z oněch stromů bylo dubů červených (Quercus rubra), 20 dubů letních (Q. robur) a 20 zimních (Q. petraea).
Torzo Goethova dubu
Tyto háje byly rozesety po východní části středních Čech, ale i ve východních Čechách a na severní i střední Moravě. Uprostřed každého háje byl vztyčen větší kámen coby památník, který měl tuto událost připomínat. Řada těchto pomníků existuje stále, většinou jsou ukryty dost hluboko v lesích. Kolem jednoho z nich však každodenně prosviští tisíce lidí, najdeme jej totiž v těsné blízkosti železniční stanice Praha-Klánovice.
Až někdy pojedete vlakem z Prahy směrem na Kolín, Brno či Ostravu, podívejte se v Klánovicích napravo, uvidíte tam menší hájek, hned za plotem se trochu ostýchavě zvedá i onen pamětní kámen. A můžete tu dokonce zkusit hledat duby z časů, kdy bylo vcelku jedno, jestli je sázel Němec, či Čech.
