Pojem syndrom vyhoření se používá převážně v souvislosti s prožitkem duševního vyčerpání z povolání, konstatuje psycholožka Jeanette Vrtková, která má ordinaci v brněnském centru Psychoprofi, kde se věnuje zejména psychoterapii dětí.
„Za určitých okolností se samozřejmě mohou s podobným prožíváním setkat i děti. Avšak jen v určitých aspektech. Dovedu si například představit nadějného mladého houslistu, který tráví hodiny denně cvičením na hudební nástroj a na jiné činnosti či koníčky mu nezbývá čas. Pak dochází k sociální izolaci dítěte a v důsledku jeho přetížení skutečně až k vyhoření. Podobná situace může nastat ve sportu, když se mladý sportovec bude věnovat každodenním tréninkům a sportovním soustředěním. Jde prostě o to, aby stále převažovala radost z koníčku nad výkonem,“ upozorňuje psycholožka Vrtková.
První příznaky syndromu vyhoření
|
Dodává, že spíše než se syndromem vyhoření se u dětí setkává s jejich přetížením. „To může vyústit až do psychosomatických obtíží, úzkostí, fóbií, sebepoškozování nebo diet. Všechny tyto obtíže mají zpravidla společného jmenovatele a tím je duševní nerovnováha. Pak samozřejmě je třeba hledat příčinu, která ji způsobuje,“ pokračuje Jeanette Vrtková. V poslední době jsou podle ní tyto problémy, které můžeme obecně shrnout jako dětské deprese, častější.
K uvedeným příznakům dětské deprese by ještě Jeanette Vrtková přidala agresivitu. Nešťastné dítě bývá útočné, zvýšeně impulzivní a trpí nízkou sebekontrolou.
Obraz deprese
„Samozřejmě, že se občas setkáme s dítětem, které je dlouhodobě smutné, skleslé, lítostivé nebo unavené. To je obraz deprese, jak ji známe u dospělých. U dětí však není zas tak častý. Na druhou stranu ale takové dítě nezůstává bez povšimnutí mezi skupinou zdravých dětí, které jsou běžně veselé, živé, energické. Ne vždy si však tohoto chování všimne rodič. Obzvláště u jedináčka, nebo tam, kde je genetická zátěž depresivního syndromu a rodič trpí podobným prožíváním,“ říká psycholožka. Vnějších vlivů způsobujících depresi u dětí může být krom zmíněných genetických predispozicí mnoho.
„Ze své praxe mohu jmenovat rozvod rodičů, úmrtí nebo vážnou nemoc v rodině, stěhování a ztrátu kamarádů, nezakořeněnost, šikanu nebo nešťastnou lásku. Mohou to ale také být vysoké nároky rodičů na výkon a zmíněné přetížení, které dokážou depresi nastartovat,“ zdůrazňuje Jeanette Vrtková.
Spokojený rodič = spokojené dítě
Právě rodiče mívají na depresi svých dětí nemalý podíl. „Jako rodiče děláme samozřejmě chyby všichni. Neměli bychom se za ně ale obviňovat, spíše se je snažit napravovat. Spokojený rodič se totiž povětšinou rovná spokojenému dítěti. Takže bychom měli začít u sebe: pečovat o své zdraví v celém bio-psycho-socio-spirituálním rozsahu. Potom totiž dáme i svému dítěti to nejlepší ze sebe a ono bude schopno budovat svoje vlastní vnitřní zdroje a copingové, tedy zvládací strategie v obtížných životních situacích,“ míní brněnská psycholožka.
Právě způsob, jak zvládají rodiče a další dětské vzory různé životní situace, je pro dítě velmi důležitý. Vnímá ho, pamatuje si ho a značně ovlivňuje model jeho chování v náročných životních situacích. Pokud má rodič tendenci k depresivnímu prožívání, o to pro něj bývá těžší zpracovat ztrátu, smutek, nespokojenost se sebou, svým vzhledem, výkonem. Stejné pak často platí i pro dítě.
Jak se zbavit černé můry
Podle psycholožky Jeanette Vrtkové je důležité sklony k vlastnímu depresivnímu prožívání podchytit včas.
„Musíme si uvědomit, co nám konkrétně chybí, a aktivně sami nebo s pomocí rodiny, přátel nebo psychologa či psychiatra situaci řešit. Někomu pomáhá udržovat si pocity štěstí sportem. Jiný potřebuje sdílení, svěřit se, popovídat si, pobrečet si, aby tak našel novou životní sílu. Za podpory odborníka pak půjde o nácvik relaxací, psychoterapii, případně užívání psychofarmak. Bohužel, velká část populace řeší deprese rovnou léky, v horších případech alkoholem nebo drogami, aniž by vyzkoušeli, zda je nad hladinou neudrží přirozenější prostředky.“
Jak na ně reagovat
|
U dětí je pak podpůrný proces podle psycholožky Vrtkové poněkud jiný, vždy v závislosti na věku. „Pro nejmenší praktikuji jiné relaxace než pro dospělé, většinou tak, aby je to bavilo. Například relaxačními pohádkami s autogenním tréninkem, pohybovými cvičeními založenými na progresivní relaxaci nebo imaginací příjemných představ. Psychoterapie pak neprobíhá formou dialogu, ten je až do pubertálního věku dětem spíše nepříjemný, ale hrou. Ta je dorozumívacím jazykem malých dětí. Samozřejmě možností forem dětské psychoterapie je mnohem víc a rodiče se nemusí obávat, že jejich dítě bude vystavováno něčemu nepříjemnému,“ uzavírá brněnská psycholožka.
