Naše předky ohrožovaly po staletí především infekční choroby. „Dnes ale ustupují do pozadí a do popředí se stále více dostávají neuropsychiatrická onemocnění,“ uvádí profesor Jiří Raboch, přednosta Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze.
Podle expertů Světové zdravotnické organizace se má postupně depresivní porucha stát jednou z největších zátěží lidstva 21. století. Výjimkou není ani Česká republika. V posledních dvou desetiletích se u nás zdvojnásobil počet lidí, kteří navštěvují psychiatrické ambulance, nápadně přibylo zejména nemocných s afektivními poruchami neboli chorobnými změnami nálad. V souvislosti s tím také raketově stoupla i spotřeba antidepresiv.
Nebezpečí nejen pro onkology
Stále větší hrozbou se v poslední době stává také syndrom vyhoření. Jako první tento jev popsal v 70. letech minulého století americký psychoanalytik doktor Herbert J. Freudenberger, který jeho účinky poznal na vlastní kůži. Kromě intenzivní klinické praxe na Manhattanu se věnoval i seriózní vědecké práci a zbývající volný čas trávil na bezplatné poliklinice pro mladistvé narkomany, bezdomovce a problémové jedince v Harlemu.
Jeho pracovní den tak mnohdy končil v jednu, někdy ve dvě hodiny ráno. Když se konečně na naléhání manželky i kolegů rozhodl vzít si volno a odjet na dovolenou, jeho tělo mu vypovědělo službu. Naštěstí včas pochopil, že nejlepším„lékem“ na jeho nemoc je aspoň částečně zvolnit tempo.
Své poznatky pak shrnul v knížce s příznačným názvem Burnout – vysoká cena za úspěch. Důkazy o tom, že ani současným zdravotníkům se syndrom vyhoření nevyhýbá, přinesl nedávno český výzkum, do kterého se zapojilo 7500 lékařů. Více než 83 procent z nich přiznalo, že se cítí být tímto syndromem ohroženo. Testy u lékařů příznaky tohoto syndromu potvrdily u 34 procent z nich.
Podle zahraničního výzkumu Physician Lifestyle Reports by Speciality jsou největšímu nebezpečí vystaveni zejména urologové a onkologové. „Problém syndromu vyhoření v onkologii je daleko závažnější, než se může zdát,“ říká docentka Petra Tesařová z Onkologické kliniky VFN a 1. LFUK vPraze, „a řada onkologů už dokonale vyhořela.“
Podle amerických vědců mohou opice trpět depresemi |
Podle jejích slov to souvisí už s tím, že jsou tito lékaři denně vystaveni utrpení pacientů, nepříznivému průběhu onkologických nemocí, smrti a vlastní bezmocnosti. Navíc musejí nejednou čelit také nepřátelskému chování ze strany nemocných, kteří je obviňují, že si nedokážou s jejich závažným onemocněním lépe poradit.
Zároveň jsou nuceni podstupovat náročná byrokratická martyria, kdykoliv chtějí pro své pacienty od pojišťoven získat nové léky. „Zdravotní pojišťovny negarantují nemocným nejlepší léčbu, jen kontrolují, aby nebyla drahá,“ míní Petra Tesařová. „Onkologické ambulance v centrech jsou přetížené, protože pacientů smalignitami přibývá a žijí déle.“
Těch, kteří o ně pečují, však neustále ubývá. Což podle lékařky souvisí také s nedostatečným společenským a finančním ohodnocením. Péče o nemocné s rakovinou vyžaduje přitomod lékaře velkou empatii, která je podmínkou navázání dobrého vztahu s pacientem.
Hubnutí může vést k depresím, tvrdí studie |
Onkolog postižený syndromem vyhoření toho však mnohdy už není schopen. V některých zemích Evropské unie se proto nejen lékařům, ale i lidem z pomáhajících profesí dostává automaticky psychologické pomoci. Česká republika však k těmto zemímzatímnepatří. Podle docentky Tesařové je přitom pravidelný přístup k psychoterapii a koučinku výbornou prevencí syndromu vyhoření. Za stejně důležité však považuje také to, aby se o tomto problému začalo otevřeně víc hovořit.
Když práce ztratí smysl
Syndrom vyhoření nepostihuje ovšem pouze lékaře, ale i obecnou českou populaci. K tomuto závěru dospěla nedávná studie, na níž se vedle pracovníků Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze podílela i agentura STEM/MARK.
Společně oslovili více než tisícovku pracujících Čechů ve věku 25 až 65 let a sledovali, do jaké míry souvisí pracovní stres a životní styl s depresemi a také se syndromem vyhoření. „Jednoznačně se nám potvrdilo, že syndrom vyhoření převážně souvisí s profesí,“ komentuje situaci klinický psycholog doktor Radek Ptáček. „Obavy z něj má v současnosti asi třetina dotázaných.“
Výzkum potvrdil, že na jeho vzniku se podílí pracovní stres a šikana v práci. Nejméně syndrom vyhoření trápí živnostníky, rybáře, zemědělce a lesníky. Nejvíce pak pracovníky ve vrcholových řídicích funkcích a profesích, které jsou obecně spojené s vysokou mírou odpovědnosti.
Ženy postihuje častěji než muže a zejména pak mladší věkové kategorie. Což podle slov psychologa s největší pravděpodobností souvisí s konfliktem ideálů a reality, do kterého se na začátku pracovní kariéry mladí lidé dostávají. Postižení trpí zvýšenou únavou, poruchami paměti i soustředění. Často se také trápí pochybnostmi, zda jejich dosavadní práce má vůbec nějaký smysl.
Výskyt syndromu vyhoření je přitom poměrně značně vázaný na jednotlivé kraje. Nejvíce postižených je v Moravskoslezském, Libereckém a Královéhradeckém kraji. V Praze jich je sice méně, míra vyhoření bývá ovšem větší. Nejméně častý a nejméně intenzivní je pak syndrom vyhoření na Vysočině.
Podle názoru profesora Rabocha toto rozložení souvisí do značné míry s tím, jaké profese v dané lokalitě převažují. V mezinárodním kontextu patříme v současnosti k více vyhořelým zemím. Podstatně lépe než my jsou na tom skandinávské státy, více vyhořelá populace je naopak ve Spojených státech a Velké Británii.
Odborníci se proto intenzivně snaží přijít na to, jak tomuto jevu předcházet. Také docentka Tesařová se občas zamýšlí nad tím, jak je možné, že za všechna ta léta a se spoustou rizikových faktorů ještě nevyhořela a medicína ji opravdu stále baví. „Nakonec jsem dospěla k závěru, že to nejspíš souvisí s pevným rodinným zázemím, chápavým manželem a skvělými dětmi,“ konstatuje lékařka.
K podobným závěrům ostatně dospěli také autoři studie. Zjistili totiž, že právě kvalitní partnerský nebo manželský vztah je statisticky významnýmochranným faktorem syndromu vyhoření. Stejně tak jako přiměřená fyzická aktivita, zdravá strava, nekuřáctví, střídmá konzumace alkoholu a dostatek koníčků. Lékaři jsou denně vystaveni utrpení pacientů. Navíc čelí obviněním ze strany nemocných, že si neumí s chorobou lépe poradit.
Syndrom vyhoření je stav citového vyčerpání často spojeného se ztrátou profesního zájmu nebo osobního zaujetí, vedoucího k poklesu efektivity práce. K hlavním spouštěčům patří chronický stres, permanentní časový tlak a vysoké emoční vypětí. Nejčastěji jím bývají postiženy osoby, které mají náročný a intenzivní kontakt s lidmi, ale i ti, jejichž práce je stereotypní nebo neadekvátně ohodnocená. Deprese je závažné duševní onemocnění, které má své genetické, biologické i psychosociální příčiny. Nejčastěji se projevuje jako dlouhodobě smutná nálada, charakteristická bývá plačtivost, pocit ztráty energie a schopnosti těšit se z věcí, které dříve člověku dělaly radost. Velmi častý bývá také pocit snížené výkonnosti v práci i osobním životě.