Vedra doléhají i na psychiku. Lidé budou protivní a hádaví, varuje psycholog

Lidovky.cz: Projevuje se na psychice lidí léto? Například, že jsou spokojenější...
Určitě, počasí se na psychické odráží, to je známá věc. Ve Švédsku mají procentuálně největší množství sebevražd a údajně to souvisí s počasím. V zimě tam mají světlo tři hodiny přes den, což je málo, a spousta těch citlivějších lidí končí v depresích. 

U nás to neplatí stoprocentně. Lidé, kteří chodí na podzim, mají sezónní deprese. Člověk s něčím přes rok bojuje a na podzim to na něj padne. Přes léto spousta problémů vypadá, že nejsou tak palčivé a zmizejí. Není to ale tak, že by v létě terapie končily, jsou naplánované, ale lidi nechodí, nejčastěji přijdou v říjnu, v listopadu.

Lidovky.cz: A co naopak extrémní vedra, odrazí se na psychice?
Samozřejmě. Extrémní horko a jakákoli nepohoda vede ke stresu. Je pravda, že v těchto vedrech můžou být lidé víc napruzení, víc protivní. Ale že by v létě víc propukali psychické poruchy, to se říct nedá. 

Lidovky.cz: Zatím jsme ale takovou vlnu veder nezažili, možná nás čeká nový trend letních psychických problémů...

To je možné. Ale nemyslím, si že by to mělo přímo vliv na rozvoj psychické poruchy, spíš budou mít lidé tendenci řešit, že jsou hádaví a napruzení. To není na terapii, to je spíš na poradenské setkání. 

Lidovky.cz: Jsou nějaká doporučení, jak se tomu vyhnout? Sebekontrola?
To je povrchní rada, neplatí na každého. Je to o tom, aby lidé spíš dělali, co je baví, věci, u kterých si dokážou odpočinout. 

Lidovky.cz: Obecně k psychoterapii, platí stále, že oproti Západu se Češi stydí chodit k psychologovi?
Je pravda, že jich nechodí tolik jako třeba v Německu nebo Americe, ale už se ta možnost začíná dostávat do povědomí víc. Ne každý, kdo problém má, pomoc vyhledá; ale klientů je dost. Přijdou ovšem většinou až lidé, kteří mají velký problém. V té Americe chodí lidé i preventivně. 

U nás je to navíc trochu zkomplikované tím, že spousta lidí, než se vydá za psychoterapeutem, vyzkouší různé léčitele a věštce, kteří práci udělají tak napůl. 

Lidovky.cz: S jakými problémy lidé nejčastěji přicházejí?
Nejčastěji chodí klienti, kteří mají úzkosti a fóbie. Ať už je to sociální fóbie (strach z lidí, z projevů na veřejnosti apod.) nebo různé agorafóbické problémy, kdy mají lidé problém například vůbec opustit dům, odejít do práce. To jsou nejčastější problémy. Často se tyto dvě fóbie kombinují.

Spousta lidí, kteří mají sociální fóbii, jde nejprve k doktorovi s tím, že omdlévají, buší jim srdce. Doktor je vyšetří, řekne, že jsou v pořádku, a pošle je třeba na psychiatrii. Tam samozřejmě půlka nejde. Těm, co tam jdou, v naprosté většině psychiatr předepíše  prášky na snížení úzkosti, což občas udělá i ten obvoďák, a lidé si prostě zvyknou užívat různé prášky jako prevenci pro úzkosti. Ve výsledku ten prášek musejí užívat pořád, celý život.

Když prášek mají, připadají si víc v pohodě, ale pak když si vzpomenou, že ho zapomněli doma, najednou zúzkostní a mají panický záchvat. Prášky se nevyřeší problém, jen dočasné symptomy.

Lidovky.cz: Jak sociální fóbie vznikne?
Lidé, kteří řeší fóbické problémy, byli vždycky úzkostnější. Třeba jim bylo nepříjemně ve škole před tabulí. V dospělosti ty fóbické stavy často vymizí, protože do těch nepříjemných situací nejsme nuceni. 

Ale stává se mi, že přijdou s problémem lidé, kteří najednou povýšili v práci. Klient přijde a řekne: „Do teďka to bylo v pohodě, jsem inženýr, rozumím tomu, jsem v tom dobrej, teď mě povýšili, mám vést vlastní tým a je problém, že musím mít s týmem jednou týdně nějaký brífink, kde mám přednést nějakou vizi a mít prezentaci toho, co se bude dělat, a to nezvládám, s tím bych potřeboval pomoct.“ 

Pak se také může stát, že se nic nic neděje a najednou se lidé dostanou do nějaké špatné situace, například že uvíznou ve výtahu nebo v dopravní zácpě, udělá se jim špatně a pak u nich propukne fóbie a oni se té situace začnou bát a vyhýbat se jí. Celá porucha se může takhle rozvinout.

Často si tedy sociální fóbii táhneme skrytě už z dětství?

Určitě, jednak jsou tam nějaké genetické predispozice a jednak zkušenosti z dětství: výchova, škola, vrstevnická skupina, to jsou všechno faktory, které to můžou ovlivnit.

A je pravda, že psychoterapickou pomoc vyhledávají hlavně ženy?
To nemůžu potvrdit, je pravda, že převažují, ale není pravda, že by chodily jen ony. Je to tak šest ku čtyřem.