Dost možná to byla otázka pronesená z jakési „dobové povinnosti“, další z mnoha úliteb vysněné rovnoprávnosti všeho a všech. Rafael Nadal musel pozvednout obočí, když byl tázán, zda je nefér, že ženská světová jednička Ashleigh Bartyová hrála na kurtu číslo 2, zatímco on šel – jako obvykle – na wimbledonský centrkurt.
„Tyto polemiky můžeme vést každý den. Vždycky se musíte nějak rozhodnout,“ pronesl. „Obě varianty bych považoval za dobré. Ale upřímně, i když Ashleigh kraluje žebříčku, vyhrála Roland Garros a hraje teď úžasně, mám pocit, že moje pozice je o něco silnější.“
Tak pravil muž, který si nepotrpí na velká slova, ale na velké činy.
Bartyová už v All England Clubu dohrála, ženský pavouk zase přinesl takových překvapení! A pak se podíváte na průběh mužského klání – a máte pocit, že svět má pevné základy. Wimbledonské osmifinále bylo potvrzením dominance panovníků, svaté tenisové trojice.
Djokovič – Humbert 6:3, 6:2, 6:3.
Federer – Berrettini 6:1, 6:2, 6:2.
Nadal – Sousa 6:2, 6:2, 6:2.
  |
Trocha matematiky je na místě: jejich protivníci, odsouzení po většinu času do role pouhých statistů, dohromady posbírali 19 gamů, což by v zápase hraném aspoň na dva tie-breaky nestačilo na vítězství celkově! Ani v součtu prostě nebyli tak dobří jako jediný ze soupeřů.
„Vysvětlení nechám na vašich kreativních myslích,“ usmála se světová jednička Djokovič na novináře. Ale pak zvážněl: „Pro nás to byl prostě jen další zápas na velké scéně. Každý jsme jiný, ale spojuje nás oddanost tenisu a vášeň. Hodiny dřiny, přípravy a péče o tělo se vyplácejí. Jednou nás někdo nahradí, ale kdy? Snad ne příliš brzo. O to se taky pořád budeme snažit.“
Dostal jsi lekci? Tak přidej!
Od ledna 2017 nevyhrál grandslam nikdo jiný než členové báječného tria, navíc v maximálně vyrovnaném poměru Nadal 4, Djokovič 3, Federer 3. Z posledních dvaceti grandslamů ovládli celkově 16. Od roku 2004, který lze brát jako počátek jejich krutovlády, zní bilance 52 titulů pro ně – a 10 pro zbytek světa.
„Podívejte, to, že nám tohle kolo vyšlo až takhle, je shoda okolností,“ řekl Federer v tradičním mixu skromnosti a úcty k soupeřům. „Tihle kluci si podobné zápasy ve Wimbledonu vyzkoušeli poprvé. My naopak dobře víme, že po cestě sem se nesmí ztrácet energie. Do druhého týdne grandslamů rozhodně nejdeme s prázdnou nádrží. Víme, co čekat od kurtů, od podmínek. Máme dost zkušeností. Asi tak.“
Přitom zrovna italský objev roku Matteo Berrettini měl formu, na trávě si do střetu s Federerem letos hýčkal bilanci 11-1. Jenže po drtičce ve stylu učitel–žák za Maestrem přišel Berrettiniho kouč a... „Málem mi poděkoval, že si z toho Matteo vezme cennou lekci! Ti Italové jsou na sebe až moc tvrdí,“ culil se Federer.
„Já si taky prošel šílenými porážkami. Pamatuju si, jak jsem na US Open dostal od Andre Agassiho 6:1, 6:2, 6:4. Jedete domů a nechápete, co se stalo. Jak mě mohl takhle rozmáznout? Pak si uvědomíte, že je nutné nejen zlepšit taktiku a posílit mysl, ale především ještě víc makat. Tak jednoduché to je.“
I proto se zdá, že ten pravý Wimbledon začne až v semifinále.
Přidat ještě pár šperků
Jednorázové výpadky se ani třem velmistrům občas nevyhnou, jenže na grandslamech pro ně hraje třeba i třísetový formát – čím delší zápas, tím větší pravděpodobnost, že naleznou cestu k výhře. I dnes.
Djokovič proti Goffinovi.
Nadal proti Querreymu.
A Federer proti Nišikorimu.
„To, co se posledních patnáct let děje, je něco opravdu výjimečného,“ přikyvuje Nadal. „Ale já osobně naše výkony neberu jako nějaký vzkaz nastupujícím generacím. Vím, že jsou dobří. Vím, že nás jednoho dne předčí, protože nikdo nemládne, ani my. Ale zatím se prostě každý z nás snaží svoji kariéru co nejvíce vyšperkovat.“
Pondělní lekce na otevřené scéně jsou dalším důkazem. Tak tedy semifinále Federer vs. Nadal a ten lepší z nich do finále proti Djokovičovi? Vypadá to jako sázka na jistotu. Pokud by ve Wimbledonu dosednul na trůn někdo jiný, bude na čase povolat Sherlocka Holmese, aby takovou záhadu rozklíčoval.
