Podporují teroristy a rozvracejí jednotu tureckého státu. I taková obvinění na adresu Lidově demokratické strany (HDP) se objevují v podání žaloby ankarské prokuratury, kterou včera začal projednávat turecký ústavní soud.
‚Máme zemřít hlady, nebo na covid, není to jedno?‘ Lidé ve válčící Sýrii prodávají nábytek, aby přežili |
Levicová strana, aktuálně třetí nejsilnější formace v tureckém parlamentu, jejíž poslanci tvoří skoro desetinu všech zákonodárců, je pod tlakem již delší dobu. V minulých letech čelila řada jejích čelných představitelů žalobám a došlo i na přímou perzekuci: někdejší spolupředseda HDP a exposlanec Selahattin Demirtaş je od roku 2016 ve vazbě za údajnou podporu militantů, kteří se snaží „rozvrátit Turecko“. Před deseti dny dostal Demirtaş u soudu trest tří a půl let vězení za urážku prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana, k níž mělo dojít v roce 2015.
  |
V centru dění je opět kurdská otázka, nejcitlivější problém turecké vnitřní politiky posledních desetiletí. Turecký prezident totiž dlouhodobě obviňuje HDP z podpory ozbrojenců hlásících se k zakázané Kurdské straně pracujících (PKK). Ta usiluje o nezávislost či alespoň o vysokou autonomii pro přibližně patnáct až dvacet milionů etnických Kurdů, kteří žijí na východě Turecka.
Mezi voliči HDP jsou skutečně z velké části etničtí Kurdové. Představitelé strany ovšem jakékoli napojení na PKK odmítají a proces u ústavního soudu, který může vést až k zákazu strany, označují za „těžkou ránu pro demokracii a právní stát“.
ANALÝZA: Írán se děsí pádu spřátelených vlád, velmi znepokojeně sleduje dění v Iráku a Libanonu |
Dalším motivem, proč Erdogan prostřednictvím jemu nakloněných soudů proti HDP přitvrzuje, může být snaha oslabit politické rivaly napravo.
Na zákaz HDP totiž tlačí také krajní pravice, a pokud by se prezident neodhodlal k rázné akci, mohlo by to jeho Straně spravedlnosti a rozvoje (AKP), dominantní síle v turecké politice, ubrat na popularitě. Ta má nyní v šestisethlavém parlamentu 289 poslanců – Erdoganovým cílem je přitom dostat ve volbách plánovaných na rok 2023 přes padesát procent a získat tak nad Tureckem neomezenou vládu.
„Posílíme demokracii“
Dění v Turecku ostře sleduje Evropská unie, jejíž vztahy s Ankarou prošly v minulých měsících prudkými zvraty. Zatímco ještě loni na podzim zněla od nejvyšších tureckých politiků směrem do Evropy vyloženě nepřátelská rétorika – obě strany se přely o Turky prováděný průzkum podmořských ložisek surovin ve východním Středomoří, problémem je také nakládání se syrskými uprchlíky v Turecku –, na přelomu roku prezident Erdogan náhle „otočil“ a ukázal přívětivější tvář.
Ankara nejenže zmrazila výzkum ložisek plynu v těsné blízkosti řeckých a kyperských břehů, ale ustaly i v minulosti běžné výhrůžky o tom, že pokud EU Erdoganovi v různých otázkách neustoupí, Turecko „pustí miliony migrantů do Evropy“. Na stole se naopak ocitla staronová agenda, o kterou Erdogan velmi stojí: bezvízový či alespoň snazší režim pro Turky cestující do EU a dokonce i možné budoucí členství Turecka v Unii.
Příští týden, 6. dubna, má k jednáním do Ankary dorazit nejsilnější eurounijní sestava včetně předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové a předsedy Evropské rady Charlese Michela. Je dost pravděpodobné, že špičky EU se Erdogana budou dotazovat i na to, jak se snaha o zákaz politické konkurence slučuje se „změnami směrem k větší demokracii“ či „posílením lidských práv“. Právě taková témata totiž Erdogan nastínil v tzv. akčním plánu pro Turecko před pouhým měsícem.
