„Lidstvo si myslí, že člověk je nejdůležitější a že má s přírodou jednat z pozice síly. Ale nastal čas zúčtování. Za tento způsob rozvoje civilizace nekonečnou spotřebou platíme rizikem. Netřeba být věštcem, aby člověk pochopil, čím tato cesta hrozí a že takový Černobyl a Fukušima se zopakují,“ řekla stanici BBC spisovatelka v předvečer 30. výročí katastrofy.
Jako autorka knihy Černobylská modlitba: kronika budoucnosti slýchávala, že to se přihodilo lajdáckým Rusům, ale že nic takového se Západu stát nemůže. A slýchala to i při návštěvě Japonska. „Ale uběhlo deset let a vidíme, že z civilizace okolo japonské Fukušimy zůstala jen hromada smetí,“ poznamenala.
Připomněla také údajné plány bruselských atentátníků zaútočit na jaderné provozy v Belgii. Lidstvo se ale dosud nedokáže jaderné energie zříct, za prvořadé považuje problémy sociální a ty ekologické odkládá: „Je to jako vždycky: lidé řeší potíže, až když tlučou na dveře. Pokud se tomu nepostavíme, můžeme dopadnout jako jiné civilizace, které byly a nic z nich nezůstalo,“ varovala spisovatelka.
„Černobyl je jiná barikáda,“ míní o svém zapojení do akce „Černobylská cesta“, jakkoli se - i přes kritiku autoritářského režimu - do veřejných protestů nepouštěla.
Tatíček Lukašenko zlevnil vodku. A lid pije, pije a pije, líčí běloruský novinář |
„V Bělorusku, které nejvíce utrpělo Černobylem, se nikdo nezeptal lidí, zda postavit, anebo nepostavit jadernou elektrárnu. Ano, v autoritářské společnosti o všem rozhoduje jediný člověk. Ale přece jenom bychom měli jít a říct, že je to náš život. Spočívá v našich rukou,“ vybídla krajany, i když připustila, že účastníků „černobylských“ protestů každoročně ubývá.
Černobylská fóbie a zločin
Za zločin označila počínání úřadů, které bagatelizují „černobylskou fóbii“ a využívají kontaminované pozemky k zemědělské výrobě: „Ráda bych věděla, zda na Lukašenkův stůl přichází produkce z této ‚obrozené‘ půdy. Pochybuji. Nahoře jedí jen to, co vyrostlo na nejprověřenějších místech. Je to zločin. A vyjádření postoje autoritářské moci k lidskému životu.“
Připustila, že se v Bělorusku nyní hodně staví. Zdá se jí však, že politika i opoziční hnutí, které už má taky „nesesaditelné vůdce“, zakrněly, společnost se nerozvíjí, kulturní a duchovní život zamrzl.
„Ale uvnitř společnosti odpor existuje. Lidé nejsou tak hloupí, aby pokorně přijali to, co je. Ani tak zastrašení,“ usoudila.