• schránka
  • Přihlásit Můj účet

Ruský prezident Vladimir Putin | foto: Reuters

Rozhovor

Putin čeká marně, že Spojené státy projeví respekt, Rusko hraje sekundární roli, říká odborník

Svět
  •   14:00
PRAHA - Bez ohledu na to, kdo zrovna vládne ve Washingtonu, považují americké vlády za hlavního rivala už dávno Čínu, říká politolog Petr Kratochvíl z pražského Ústavu mezinárodních vztahů.

MACHÁČEK: K čemu je schůzka Biden-Putin

Lidovky.cz: Jak by se dal charakterizovat současný stav americko-ruských vztahů? Je na místě hovořit o nové „studené válce“?
Vztahy jsou velmi napjaté a platí, že zlepšení je v nedohlednu, zejména vzhledem k domácí situaci v Rusku. Za posledních třicet let se především změnil kontext vztahů mezi USA a Ruskem, proto si myslím, že analogie se studenou válkou není na místě. Rusko dnes už není tím klíčovým globálním vyzyvatelem Spojených států, hraje sekundární roli. Naopak primární význam má pro americké administrativy, ať už demokratické nebo republikánské, Čína. Rusko je spíš vnímáno jako zdroj regionálních problémů, a to v jeho nejbližším sousedství, v Evropě, na Blízkém východě, a proto zajímají Američany především regionální otázky: Jak Rusko ovlivní syrský konflikt? Jaký bude mít vliv na Írán? Jak se bude vyvíjet situace na Ukrajině?

Petr Kratochvíl (46)

  •  je profesorem mezinárodních vztahů 
  • přednáší na univerzitě Science Po v Paříži a na Metropolitní univerzitě v Praze
  • v letech 2013-2018 vedl Ústav mezinárodních vztahů v Praze

Lidovky.cz: Znamená to, že u velkých odzbrojovacích dohod, které uzavíraly USA a Sovětský svaz v minulých desetiletích a jež postupně končí nebo jsou vypovídány, už ani nebude snaha je prodlužovat, protože z pohledu Washingtonu už nemá cenu o nich s Moskvou jednat?
Ano, dobře to dokládá smlouva o likvidaci raket krátkého a středního doletu, ze které se Spojené státy stáhly v době Trumpovy vlády. Dané smlouvy mají pro Američany význam pouze tehdy, pokud se do nich podaří vtáhnout Čínu. To je argument, který lze uplatit i mimo odzbrojovací smlouvy, na jiné multilaterální dohody, které přežívají z doby studené války nebo se objevují nové.

Honosná vila La Grange v Ženevě, v níž se setkají Joe Biden a Vladimir Putin
Biden se v Ženevě setká se svým ruským protějškem Vladimírem Putinem.

Lidovky.cz: Naposledy se sešli ruský a americký prezident v roce 2018 v Helsinkách za vlády Donalda Trumpa, jehož zahraniční politika nebyla úplně konzistentní. Dají se proto uplynulé čtyři roky označit jako promarněná příležitost, kdy se ve vztazích Ruska a Spojených států ještě dalo něco zachránit?
Politika tehdejší americké vlády byla skutečně rozdvojená. Na straně jedné byli prezident a jeho administrativa vedeni snahou zastávat někdy pozice velmi podobné ruským. Na straně druhé, pod povrchem, docházelo k dalšímu vyostřování pohledu, kdy bylo Rusko vnímáno jako rostoucí hrozba, což byla jedna z mála věcí, která spojovala republikány a demokraty.

Za zmínku také stojí, že v té době byly vyhoštěny desítky ruských diplomatů ze Spojených států, USA dodávaly zbraně na Ukrajinu v rámci jejího asymetrického konfliktu s Ruskem. Takže se nedá říct, že by za Trumpa USA zastávaly nějakou jednoznačně pro-ruskou pozici. A pokud by se dalo něco změnit? Já tu vidím jako velmi silný faktor ruskou domácí politiku. Situace v Rusku se nelepší ekonomicky, legitimita režimu se mírně, nicméně neustále, snižuje. V září se blíží parlamentní volby, takže nemá smysl doufat, že situaci se podaří zvrátit. Právě proto, že na obou stranách jsou domácí faktory, které tomu nedávají velkou šanci.

Mrazivá premiéra Bidena a Putina: spolu se pokusí najít cestu ze ‚dna‘, čeká se aspoň symbolické gesto

Lidovky.cz: Je pravděpodobné, že se vztah USA s Ruskem časem dostane do podoby jako s Čínou? Budou si sice konkurovat, ale zároveň chtít spolupracovat při velkých globálních otázkách?
Nejviditelnější oblastí by mohla určitě být globální klimatická změna. V případě Ruska bych viděl hlavně možnost spolupráce na úrovni širšího regionu, takže ohledně Sýrie, Íránu, to jsou témata, která nyní američtí experti nejčastěji zmiňují v souvislosti s Ruskem. Patří sem ale i vztah s Evropou, zásobování zemním plynem a další otázky, přičemž platí, že ne všechna témata jsou konfliktní. To platí například pro Írán, kde je Bidenova pozice úplně jiná než byla Trumpova.

Samozřejmě, že se Rusku nelíbí, že je v očích Američanů posouváno na o něco nižší úroveň do podoby jakési revanšistické regionální mocnosti. To neodpovídá příběhu, který je neustále opakovaný ruským vedením, že země už není na kolenou a vrací se na výsluní. Obávám se, že respektu, o kterém prezident Putin pořád mluví, se Rusko ze strany USA nedočká. Pokud jsou Američané ochotni tento respekt někomu projevit, tak je to Čína. Jenom pro ilustraci: Rusko je dnes globálně z hlediska HDP na osmině Číny, i proto je z amerického pohledu méně důležité.

Lidovky.cz: Jak moc jsou pohledy USA na Rusko a Ruska na USA ovlivněny vnitropolitickým konsensem v obou zemích?
Ve Spojených státech je patrná rostoucí shoda, že Rusko je rival. Už ale neexistuje podobná shoda, jak s tím naložit. Stále existují tradiční přístupy v podobě tvrdého trestání Ruska nebo snahy o reset ve vztazích, jak tomu bylo za prezidenta Baracka Obamy. Neexistuje ale shoda, jakou cestu zvolit. Ruská situace je ale úplně odlišná. Neexistuje tam nějaká široká společenská debata o těchto otázkách. Dominuje oficiální vládní linie, která spatřuje v USA, NATO a Západu nepřítele.

Přitom byly doby, kdy byl tento pohled v pozadí, protože Rusku se během prvního a druhého Putinova období ekonomicky dařilo. Teď ale, kdy má Kreml problémy s legitimitou, se dostala tato interpretace znovu do popředí. Navíc se k tomu ještě přidalo, že Západ není vnímaný pouze jako bezpečnostní hrozba, ale i jako hrozba kulturní v podobě šíření „dekadentních západních hodnot“. V tomto důsledku je ruská pozice vůči USA mnohem jednotnější, zároveň ale i daleko konfrontativnější.

Lidovky.cz: Co Evropská unie? Jakou má při soupeření USA a Ruska zaujmout pozici?
To má dva rozměry. První, který se točí okolo diskuse o evropské strategické autonomii. Jinými slovy, že by Evropská unie byla samostatný aktér v zahraniční a bezpečnostní politice. Paradoxně se ale ukazuje, že čím napjatější jsou vztahy mezi Ruskem a Západem, tím menší význam tento koncept má. Když je tu napětí a Američané musí věnovat Evropě vyšší pozornost, není evropská autonomie tak důležitá. Pak je tu ještě druhý rozměr. Pokud je nějaká zahraničně-politická otázka, u níž neexistuje mezi členskými zeměmi EU shoda, tak je to právě Rusko.

Co existuje, je křehká shoda na udržení stávajícího stavu, včetně sankcí přijatých v souvislosti s anexí Krymu a konfliktem na Ukrajině. Ale jakýkoli posun nad tento rámec je nepředstavitelný, což slýcháme i od vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku EU (Josepa Borrella – pozn. red.), který zastává úplně odlišnou pozici například v porovnání s Polskem nebo Pobaltím. Platí jakási dohoda, že nebude zpochybňováno, co bylo dosud dosaženo, ale nic dalšího nad rámec přijato nebude. To myslím také zčásti vysvětluje pozadí unijní reakce na kauzu Vrbětice, proč byla tak vlažná, neboť to bylo vnímáno jako kontroverzní téma.

Autor: Robert Schuster Lidové noviny