Jestliže v Praze dodnes existuje nějaké místo, které svým interiérem a historií vyjadřuje saturninovský šarm první republiky, je to secesní Café Imperial se svou věhlasnou kachlovou výzdobou. Každá éra vytváří vlastní mýty: snad už opravdu není čas na nostalgické vzdechy nad zmizelým ideálem dokonalého sluhy s jeho charakteristickým humorem, natož ideálem otcovského prezidenta – Česká republika stačila zrodit jejich soudobou variantu, byť v jadrné a lehce ďábelské podobě Zdeňka Pohlreicha. Jeho popularita a nezanedbatelný vliv na úroveň české gastronomie nás přiměly vrátit se do restaurace, kde Šéf je dvojnásobný šéf, abychom zjistili, zda je prorokem i doma. (Zdeněk Pohlreich Café Imperial provozuje, majitelem budovy je firma Metrostav – pozn. red.)
Sympatický stroj
První překážku, ale i první pozitivní bod jsme zaznamenali, už když jsme ve středu chtěli objednat stůl na další den. Bylo nám sice řečeno, že nejlépe je volat tři dny předem, ale poštěstilo se získat dvě místa na exponovaný páteční večer. Jakmile se nás ujala usměvavá hosteska u vchodu, náš první dojem, který přetrval až do konce, byl tento: obrovský a skvěle fungující stroj na peníze, plný čiperně kmitajících koleček. Obsluha byla nenuceně dokonalá; a i přes drobné chyby – popelník s vodou na dně, vidlička, která servírce dvakrát spadla na podlahu a podobně – bylo zřejmé, že jde o spokojený a dobře vytrénovaný tým, což přispělo k celkově vydařené atmosféře. Naše hodnocení ale bohužel ovlivnily stoly příliš blízko u sebe.
Jelikož se tu marketingové proklamace a realita jídelního lístku shodují v tom, že cílem je obroda české kuchyně založená na jednoduchosti a kvalitě ingrediencí, při výběru jsme stranili střízlivým a nepřeplácaným českým klasikám. Milé překvapení byl už couvert (20 Kč), jemná směs šunky, sýra, křenu a hořčice s chutí, která nám neodolatelně připomínala důkladně semleté a promíchané prvorepublikové lahůdkářství. Stačilo pochválit a "nášup" gratis byl na stole.
Naše jediná odchylka z české cesty byla francouzská cibulačka (85 Kč), na místní poměry nadprůměrná už tím, že byla celkem autentická, i když krutony s gruyerem nahradil plát chleba a hromada ne zrovna čistokrevného sýra. Nemůžeme se ubránit pocitu, že onen poklop tu nevelkou porci jakoby přidusil. Připomnělo nám to šéfův výrok: "V český gastronomii platí – když nevíš, posyp to sejrem…"
U předkrmů – paštiky z husích jater se selským chlebem (170 Kč) a uzeného pstruha s bramborovým salátem (189 Kč) – na celé čáře zvítězila ryba včetně rozkošné tečky v podobě potoční řeřichy. Ani paštika ale nebyla špatná; byla jen trochu obyčejná a nevíme, kolik selského ducha ten chléb vlastně obsahoval. Podobné to bylo i s hlavními chody: decentně opečená vepřová panenka na pivě s kapustou (299 Kč) byla trochu nevýrazná a chuť piva se v ní poněkud ztrácela. Zato jeden z místních majstrštyků – hovězí líčka na červeném víně (325 Kč) – patří k pádným důvodům, proč do Imperialu chodit.
Vzhledem k tomu, že vinný lístek správně favorizuje česká vína, rozhodli jsme se zarputile držet lokální směr. Výběr jídla jednoznačně vyžadoval červené. Jsme spíš milovníky než experty a navíc vůči domácím červeným vínům zřejmě trpíme mírným klimatickým předsudkem, tudíž jsme usoudili, že by neuškodilo doporučení sommeliéra. Toho tu sice nemají, ale ke stolu se hbitě dostavil mladý a velmi milý znalec a po příjemné rozpravě, kdy jsme se dozvěděli i to, že jeho moravská maminka v Imperialu pije výhradně Neronet kvůli jeho výrazně pepřové chuti, jsme se shodli na velkopavlovickém N. E. R. 06 – směsi odrůd Neronet a Cabernet Moravia – robustní a překvapivě jižní chuti (725 Kč). Poté jsme podnikli další rizikový krok směrem Cabernet Moravia, tentokrát z Horních Věstonic (475 Kč), byť se vyplatil jen částečně. Peprnost, která v umírněných dávkách může být povzbudivá, se u tohoto cabernetu ukázala tak silná, že jsme si spolu s číšníkem-znalcem mysleli, že je víno načichlé korkem. Z kuchyně se nám ovšem donesla informace, že "tak to má být", a teprve dekantace (přelití vína z lahve do karafy – pozn. red.) uvedla věc na správnou míru.
Díky přiměřené velikosti porcí zbylo místo na dezert. Creme brulée (127 Kč), jemuž jeden z nás vytrvale říká "krém brejle", byl volbou z posedlosti a vyplatilo se. Tato zdánlivě jednoduchá sladkost je výborný indikátor kvality a ta vezdejší, i když krustě trochu chybělo na dokonalosti, rozhodně patří k vyššímu pražskému standardu. To Sacher dort (79 Kč) mohl nadchnout víc. Ještěže je Imperial hrdým členem stále omezeného okruhu podniků, kde umějí ristretto, a navíc Lavazzu (i když za 53 Kč ve srovnání s jinými místy v Praze, kde je i lepší, lehce předražené).
A tak jsme na křídlech kofeinu a ztěžklí dobrotami mohli odplout do
noci.
Spolehlivá destinace
Ponecháme-li stranou mytologii a šéfovu osobnost, Café Imperial je bezpochyby podnik postavený na výborně propracovaném systému, který nabízí atraktivní prostředí, dobré vibrace a příznivý poměr kvality a ceny. Odchází se odtud s hřejivým pocitem, že to funguje a že jde omísto ideálně přizpůsobené potřebám a vkusu nové české střední třídy. Inu, sem by i dnes pan rada Vacátko, když už jí z té gáže nemůže koupit šperk, jistě rád vzal manželku na nedělní oběd, že?
