16. ledna 2016 11:30 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

POHNUTÉ OSUDY: Bojovníkovi Urbánkovi vypověděly službu svaly. Zemřel v 35 letech

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Karel Urbánek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Karel Urbánek | foto: Archiv Pavlíny Urbánkové
Fotbalový rváč, který na hřišti odmítal složit zbraně. V jednom případě však Karlu Urbánkovi pověst bojovníka, který svého času patřil k oporám Hradce Králové, byla málo platná – to když se ohlásil protivník jménem amyotrofická laterální skleróza. Nevyléčitelná nemoc, při níž odumírají svaly, jej v květnu roku 2007, v jeho pětatřiceti, nasměrovala do fotbalového nebe.

Slzy se draly do očí i otrlým chlapům. Do obřadní síně turnovského krematoria se všichni zdaleka nevešli, stovky lidí zůstaly venku. Lidí, kteří se přišli rozloučit s Karlem Urbánkem. „...Takovou bolest a smutek prožíváme dnes s rodinou Karla Urbánka, který vstoupil už jen do vzpomínek. Kniha života drahého a milovaného manžela, tatínka, syna, bratra, švagra a strýce Karla se uzavřela na pětatřicáté straně... Karle, nikdy nezapomeneme. Byl jsi skvělý kluk.“ Tak pravil ve smuteční řeči Blahoslav Kratochvíl, rodinný přítel a starosta Svijanského Újezda, kde Urbánek s rodinou žil.

„Nebylo to jednoduché. Při odchodu staršího člověka se mluví jinak než v případě mladého muže, který měl život před sebou a zůstala po něm manželka se dvěma malými dětmi,“ vzpomínal starosta v roce 2013.

Syn se potatil

Kolika tátům se poštěstí, že syn splní jejich přání a uspěje ve sportu, který sami milovali? Karel Urbánek starší, někdejší druholigový fotbalista Jablonce, Liberce či třetiligového Turnova, jehož dres oblékal v sedmdesátých letech spolu s Andrejem Kvašňákem, ty pocity poznal. „Karlík chodil na moje zápasy, denně jsme spolu čutali, takže ho to chytlo a už se lásky k míči nezbavil. Ani v Liberci, kde se vyučil a přes dorost se vypracoval až do druholigového týmu, ani v Hradci Králové, kde začal hrát první ligu i za reprezentační jedenadvacítku,“ vzpomínal otec fotbalisty před dvěma lety.

ČTĚTE DALŠÍ POHNUTÉ OSUDY:

„Měli jste vidět, jak byl manžel šťastný, když se Kája prosadil do prvoligového mužstva. On tím totiž naplnil také jeho sen,“ pousměje se Marie Urbánková, matka fotbalového obránce. „Kája byl strašně poctivý, nikdy se nestalo, že by třeba nešel na trénink. Už jako kluk žil fotbalem, vlastně ani neměl čas zlobit, a najednou kopal první ligu. Byla jsem pyšná máma. Při každém setkání mě objal, i na veřejnosti, vůbec se za to nestyděl jako někteří, byl bezprostřední,“ dodává.

Paní Urbánková je přesvědčena, že jejich syn uspěl ve fotbalu díky své důslednosti. Její manžel v tom ale vidí i znamení osudu. „Hráli jsme s Turnovem třetiligový zápas proti rezervě ostravského Baníku, manželka tam byla s kočárkem s dvouletou dcerou, když mi o půli klubový lékař povídá: Mamku ti odvezli do porodnice! No uznejte – je možné, aby kluk, který přijde na svět během zápasu, nebyl fotbalistou?“ přemítal s láskou.

Trenér Pálka: Byl to obránce anglického střihu

Sedm let trvající královéhradecká kapitola byla v kariéře jeho syna nejdelší a zřejmě nejúspěšnější. „Karel byl srdcař, největší bojovník mužstva a poctivec. Důrazný bek, na kterého jsem se mohl spolehnout, navíc hrál výtečně oběma nohama i hlavou,“ vybavuje si někdejší hradecký trenér Petr Pálka.

Právě on byl coby kouč u největšího Urbánkova zápasu, finále Poháru ČMFS v roce 1995. Černobílý outsider v něm zaskočil Viktorii Žižkov a po penaltovém rozstřelu se radoval z úspěchu, který kronikáři zařadili hned za hradecký titul z roku 1960. Tento pro Hradec památný duel však Urbánek nedohrál, osm minut před koncem jej zraněného odvezla ze Strahova sanitka. „Do té doby byl brilantní, spolehlivě posbíral všechny míče.Jeho defenziva byla vůbec fantastická a neustále se zlepšoval, byl to obránce anglického střihu,“ chválil Pálka v roce 2013 svého někdejšího svěřence.

Dlouholetý Urbánkův spoluhráč a nynější ředitel hradeckého klubu Richard Jukl si rovněž vybavuje právě toto utkání. „Když Karla odvezli, byla to pro nás rána, protože do té doby hrál skvělý zápas. I jeho zranění, lehký otřes mozku, pramenilo z toho, že hrál srdcem – do všeho šel naplno, hlavou by prorazil snad i zeď. Byl hubený, šlachovitý, rychlý a ostrý jako břitva při zápase i na tréninku, to nerozlišoval,“ líčil Jukl.

Stoper, jemuž kamarádi neřekli jinak než Oťas a který mohl hrát i na kraji obrany či v záloze, tak nebyl u penaltového závěru, v němž si Hradec pohár vystřílel. „Dlouho jsme nevěděli, co s ním je, ale najednou přijel na stadion a mohl s námi slavit,“ dodává Jukl.

Urbánek, který se v kabině staral o dobrou náladu, si užil triumf a v následující sezoně i hradeckou pouť Pohárem vítězů pohárů. V něm tým vyřadil lichtenštejnský FC Vaduz, poté FC Kodaň a ztroskotal až na Dynamu Moskva, když o postupujícím rozhodly teprve penalty. „Karel byl dobrou duší mančaftu,“ pokyvoval hlavou Jukl a David Franc, další ze spoluhráčů a kamarádů, přitakával: „Byl věčně veselý, snad nikdy neměl špatnou náladu. A na nic si nehrál, byť už měl za sebou zápasy v reprezentační jedenadvacítce. Když to šlo, rádi jsme zašli do hospůdky.“

Do šatny za Bolkem Polívkou

Právě s ním a záložníkem Ivem Ulichem vyrážel Urbánek na ryby. „Jednou jsme se vraceli od vody, všichni v montérkách, a v Hradci byl nějaký divadelní festival. Tak jsme se tam vetřeli, že jsme instalatéři, a dostali se až do šatny k Bolkovi Polívkovi. On myslel, že je to skrytá kamera, a všem se nám podepsal na ubrousky,“ usmívá se při vzpomínce Franc.

Karel Urbánek.

Karel Urbánek.

Mezi spoluhráči se traduje, že Urbánek měl široké srdce a nejraději by se rozdal. „Jednou jsem se zmínil, že u nás doma ve Žďáru nad Sázavou potřebují kysané zelí.“ vybavuje si Jukl. „A představte si, že nazítří tam Karel dorazil autem a měl toho zelí plný kufr! Pojal to velkoryse, takže rodiče potom obdarovávali veškeré příbuzenstvo. Kdepak, Karel byl chlap do nepohody, vždycky ochotný pomoci,“ měl při vzpomínání před dvěma lety jasno.

V roce 1998 Urbánek přestoupil do Drnovic a o rok později se vydal na angažmá, které tehdy připomínalo exotiku. Celou sezonu jaro–podzim, jak se ve velké zemi na východě dlouho nosilo, odehrál za Nižnyj Novgorod. Jako vůbec první český fotbalista v ruské nejvyšší soutěži.

Napřed se mu tam nechtělo, ale potom podlehl vábničce nabízených lukrativních podmínek. Překousl mnohé. Třicetistupňový mráz i metr a půl sněhu při únorovém příletu. Šváby v jinak pěkné garsonce, zápach na chodbě domu, který vypadal, že je na odstřel. Jenže v Drnovicích pravidelně nehrál a tady funkcionáře prvoligového nováčka zaujal. „A poprvé jsem tam otěhotněla,“ připomene Pavlína Urbánková, která strávila valnou část z ročního pobytu v Rusku s manželem.

Karel Urbánek tehdy notnou měrou pomohl ruskému klubu k bezproblémové záchraně. Rok mu ale stačil. Stihl pak ještě hostovat v Jablonci nad Nisou, chvíli hrál v Košicích a na konci roku 2001 se dohodl na angažmá s tehdy třetiligovým Varnsdorfem. „A v Košicích jsem přišla do jiného stavu podruhé,“ prozrazuje Pavlína Urbánková.

Krutý verdikt

V létě roku 2004 Urbánek přestoupil do divizní Dobrovice, odehrál však už jen část podzimu. „Začala mu ochabovat levá ruka. Mysleli jsme, že si odpočine a bude to dobré, ale zhoršovalo se to, nepomohla ani rehabilitace,“ chmuří se Pavlína Urbánková.

V polovině prosince se dozvěděla krutý verdikt: její muž má amyotrofickou laterální sklerózu, na kterou lékaři neznají lék. „Nejdřív se mě pan doktor zeptal, jestli máme děti. Řekla jsem ano, dvě, ale došlo mi to až za chvíli. Kdybychom děti neměli, nejspíš by nám je už nedoporučil.“ Nemoc postupovala, svaly ochabovaly.

Ale kamarádi jej neopouštěli. „Naše rodiny jezdily na dovolenou jako dřív a v lednu roku 2005 jsem si na horách v Deštném všiml, že mu nejde zavázat tkanička. Ale byl pořád veselý, pořád věřil, že nemoc přemůže,“ líčil Franc.

Mnohem později, když už se hlavní hrdina smutného příběhu pohyboval na vozíku, Francovi při setkání vyhrkly slzy. „Hned na mě vyjel: Ty vole, jestli mě chceš litovat, tak to můžeš rovnou jet domů. Radši otevři pivo. Už mu bylo hůř rozumět, ale tohle řekl celkem jasně,“ vzpomíná někdejší spoluhráč. O Karla Urbánka se starali nejbližší. Jeho paní, rodiče, sestra, bratr, rodiče manželky.

Už nejezděte, uslyšel v telefonu

„Pro všechny bylo těžké sledovat, jak nemoc postupuje, ale Kájovi bylo určitě ještě hůř. A přitom to snášel tak statečně... Já tehdy čekala dvojčata. Kluci se narodili rok před bráškovým odchodem, v pátém měsíci. Přišli na svět ve stresu, ale jsou zdraví a on je zažil. Asi to tak mělo být,“ přemítá fotbalistova sestra Petra Burdysová.

Za kamarádem jezdili také spoluhráči z Varnsdorfu. „Podobně jako ostatní jsme Karla brali i s vozíkem na fotbaly nebo do hospody, pořád věřil a mačkal tenisové míčky,“ vzpomíná Lukáš Helcelet. „Pak jsem Pavlíně jednou zavolal, že vyrážíme, ale řekla mi, ať už nejezdíme,“ hlesne.

Nejhorší bylo říct dětem, že už nemají tátu

Komu se poštěstí, že může mít koníčka zároveň jako práci? Tak i dnes nahlíží na společný život s fotbalistou Karlem Urbánkem vdova Pavlína Urbánková. Příjemná, upřímná a laskavá dáma. Po letech tak v roce 2013 připomněla vlastnosti, které byly charakteristické pro jejího manžela.

LN: Vzpomenete si často na datum 11. května roku 2007, kdy váš manžel odešel?

Docela často. Třeba když doma nastanou nějaké potíže nebo starosti, které by mi pomohl vyřešit. Anebo naopak, když nastanou nějaké hezké chvilky s dětmi. Jenže výsledek je stejný –v tu chvíli je mi líto, že u toho není, protože měl svou rodinu velmi rád. Ale on měl rád všechny lidi, neznal zlobu nebo závist.

LN: Určitě máte velké množství vzpomínek. Která z nich je nejsilnější?

Asi ta na společný pobyt v Rusku, když hrál v Nižním Novgorodu. Všude byla špína, silný zápach v paneláku, kde jsme měli garsonku. Sice pěknou, ale se šváby. Tam se v každém patře vynášejí odpadky jenktakové rouře, kam se házejí, samozřejmě ne v igelitovém pytli, proto ten zápach. A poprvé jsem tam otěhotněla, ale tamní nemocnice mě nepřitahovaly. Naštěstí měl Karel spoluhráče – Čečence – a jeho manželka se mnou doktory obešla. Ale na hřišti se Karlovi dařilo, bavilo ho to a fanoušci ho měli rádi, takže jsme to překonali.

LN: V prosinci 2004 jste se dozvěděla, že váš manžel má nevyléčitelnou nemoc. Věděl to i on?

Po vyšetření v Praze mi to pověděla paní doktorka a dohodly jsme se, že mu to říkat nebudu. Jenže ta nemoc se vždycky někam posunula a on to do půl roku poznal.

Pavlína Urbánková se synem Karlem.

Pavlína Urbánková se synem Karlem.

LN: Prozradíte, jak bylo po slovech paní doktorky vám?

Cítila jsem bezmoc a zoufalství. Nejhorší bylo, že když jsem pak Karlíka vezla domů, nemohla jsem na sobě dát nic znát. Už jsem věděla, že s touhle nemocí lidé žijí tři až pět let, ale pořád jsme věřili, jezdili a hledali. Nakonec nám došlo, že nejlepší je být doma s rodinou.

LN: Průběh nemoci byl dost rychlý. Jak jste to snášela?

On ten průběh byl takový nenápadně plíživý. Bylo to těžší a těžší, ale musela jsem to zvládnout. Kvůli Karlovi, kvůli dětem.... Kdo to nezažije, neumí si takovou situaci představit. Od té doby ještě víc obdivuju lidi, kteří pečují o těžce nemocné příbuzné doma. Ale Karel snášel nemoc statečně, i když už byl později na vozíku. Ochabovaly mu svaly, hlava ne. Pořád jsme s ním byli, moji nebo jeho rodiče, jeho sestra, bratr, moje babička, já skoro nechodila do práce, a když, tak jsem si tam šla vlastně odpočinout, jezdili za ním kamarádi z fotbalu... Ti všichni mi pomáhali a pořád pomáhají, abych na všechno nebyla sama.

LN: Promiňte otázku – když manžel odešel, bylo hodně těžké říct dětem, že už nemají tátu?

To bylo asi ze všeho nejhorší. Poslední dva dny už byl v nemocnici, Amálce bylo šest a Karlíkovi sedm, byli malí, takže jsem to oddalovala a řekla jim to až o den později. Karlík je uzavřenější, skryl to v sobě, ale Amálka to velmi oplakala. Děti viděly, že vývoj nemoci někam spěje, byly s tátou v každodenním styku, ale dodnes to chápou jako velkou nespravedlnost.

LN: Platí v jejich případě, že čas léčí?

Snad ano, teď už se na tátu ptají mnohem míň. Vypadá to, že už pochopily, že byl nemocný. Ale když je třeba ve škole nějaká akce s rodiči, tak jim tam táta chybí. Obě děti sportují, Amálka hraje v Turnově volejbal a Karlík v nedalekých Sedmihorkách fotbal. Taťka by z nich měl radost, obě jsou šikovné a hlavně je to baví. A teď jsme měli krásné Vánoce, byli jsme s rodiči a mojí babičkou u nás a na Boží hod se v domě sešlo patnáct lidí. Děti byly spokojené, myslím, že i Vánoce zase máme rok od roku hezčí.

  • 0Diskuse


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.