V roce 1890 vydali američtí právníci Samuel Warren a Louis D. Brandeis průlomový text nesoucí název Právo na soukromí (The Right to Privacy). Tvrdili v něm, že z nároku na osobní a majetkovou ochranu každého amerického občana plyne nezcizitelné právo být nechán na pokoji (Right to be left alone). Z textu vyplývá, že osobní informace mají být v první řadě v moci dané osoby, která má být schopna s nimi autonomně nakládat. Text zároveň vychází z premisy, že je v zájmu demokratické společnosti, aby byla udržena soukromá sféra soukromou.
Není náhodou, že totalitní systémy se vyznačují snahou upřít člověku právo na prostor, kam se lze stáhnout a kde si formuje vlastní názory. Můžeme tak tvrdit, že soukromá sféra, tedy prostor, kde má každý člověk svůj vlastní pokoj, představuje podmínku veřejné sféry: jen potud, pokud má člověk možnost být sám, pokud je chráněn před zrakem třetího, je schopen budovat cosi jako veřejnou sféru.
Možná ještě nebezpečnější je, že nám naše soukromí již nepřipadá jako příliš cenný statek.
Komentovaný obrázek upozorňuje na nebezpečně křehkou hranici mezi totalitou, která své občany drží za ostnatými dráty, a demokracií, ve které proniká pod heslem vyšší bezpečnosti veřejný prostor s jeho podezřívavou donucovací mocí až do našich domácností. Možná ještě poněkud nebezpečnější než „demokratická“ touha mít druhého pod kontrolou (a cítit se proto o něco bezpečněji) je skutečnost, že nám naše soukromí již nepřipadá jako příliš cenný statek. Pro tuto situaci, kdy naprosto bez zábran otvíráme veřejnému prostoru naše domovy, použil současný německý komisař pro bezpečnost dat Peter Schaar v knize Konec soukromé sféry: cesta do společnosti dozoru (Das Ende der Privatsphäre. Der Weg in die Überwachungsgesellschaft) přirovnání: podobá reakci žáby na vařící vodu. Hodíme-li žábu do hrnce s vařící vodou, instinktivně vyskočí. Vložíme-li jí do hrnce s vlažnou vodou, kterou budeme ohřívat, postupný ohřev jí může být zpočátku dokonce příjemný a samotný bod varu, kdy umírá, si již neuvědomí, neboť její instinkty byly dávno před tím oslabeny.
Soukromí a demokracie
Jestli se to s žábou skutečně takto má, je minimálně sporné (a nechtějme se o tom, prosím, přesvědčit). Situace žáby by nám ale mohla být v lecčems blízká. Pocit bezpečí z nainstalované kamery je zprvu příjemný a volání po instalaci dalších kamer na nejnemožnější místa často vychází ze zájmu samotných občanů. Kolik je těchto kamer, které se starají o bezpečí, bylo naposledy vyčísleno v roce 2006 v Anglii: studie tehdy dospěla k závěru, že průměrného člověka sejme v Anglii za den na 300 kamer. Přitom se předpokládá, že číslo se za posledních pět let zněkolikanásobilo.
Nasnadě je otázka, zda tyto kamery plní svou funkci. Na to Schaar odpovídá, že co do prevence je dopad bezpečnostních kamer naprosto mizivý. Kriminální aktivity se přesunou z rušných míst s nainstalovanými kamerami do bočních uliček bez kamer. I kdyby však byly i v bočních uličkách nainstalovány další kamery, neovlivní to kriminální činnost pachatelů, kteří se v lepším případě začnou lépe maskovat, v horším se stanou drzejšími a kamerami se nenechají vyvést z míry. Existuje jediná oblast, v které kamery občas skutečně mohou pomoct: jedná se o prošetření již proběhlého trestného skutku.
Jistě by bylo namístě klást si otázku, zda je pro nás tento výtěžek dostatečným důvodem, abychom akceptovali ustavičné monitorování. Skutečný problém dle Schaara nespočívá ani tak v samotných kamerách, ale v tom, že si tuto otázku stěží někdo klade. Dávno totiž sedíme ve vroucí vodě podobně bezmocně jako žába připravená v krutém experimentu o své instinkty. Soukromý prostor pro nás totiž nepředstavuje hodnotu, na jejíž obranu bychom chtěli veřejně vystupovat.
Naprostý nezájem o ochranu soukromí se nakonec nejlépe projevuje v úspěchu realitních show či fenoménu Facebooku.
Naprostý nezájem o ochranu soukromí se nakonec nejlépe projevuje v úspěchu realitních show či fenoménu Facebooku. Obojí stojí a padá na naší ochotě sdílet s více či méně širokou veřejností často nejintimnější okamžiky našeho života. Nejenže jsme se tímto způsobem připravili o svoji soukromou sféru, ze soukromé sféry jsme navíc učinili veřejnou záležitost. Máloco „veřejnost“ tak nadchne, jako náhled do nejintimnějších záležitostí veřejně známých lidí – porod, svatba a nakonec pohřeb bývají nejlépe prodejnými příběhy ze života slavných. Výsledkem pak je, že na veřejnosti diskutujeme témata, která byla ještě donedávna stěží vyslovitelná i v soukromí.
Denně to můžeme sledovat v médiích. Veřejná sféra je zaplavena nevkusnostmi ze soukromého života lidí, kteří svou kariéru na sdílení nevkusností postavili, a po intimním rozměru se „veřejnost“ pídí i v případě politiků. Je však nasnadě, že soukromá sféra může být udržena soukromou pouze tehdy, nebude-li zveřejňována, a veřejná sféra plní svou funkci tehdy, nestane-li se prostorem pro řešení soukromých trapností. Vyplývá z toho, že obhájit si právo na vlastní klid, který tak jasnozřivě požadovali právníci Warren a Brandeis, představuje svrchovanou povinnost každého občana demokratického společenství.
A zbývá dodat, že toto stažení do vlastního pokoje se jaksi vylučuje s poklidným pobytem na Facebooku či s poklidným bloumáním nad soukromými dramaty mediálních hvězd. Chtě nechtě nás doma čekají naši skuteční blízcí a naše osobní soukromá dramata. Nechat se rozptylovat cizími by nebyla jen velká škoda. Prožít si vlastní drama na vlastní kůži lze v dnešní době chápat jako projev hodný skutečného demokrata.
