Objetí, v němž jsou zaklesnuti pražští umělci a jejich radní Richter, bezesporu není z těch, jež by kterékoliv ze stran skýtala závratné potěšení. Obě strany barikády se zaštiťují logikou a morálním právem -oběma stranám se však takového zdůvodnění vlastních požadavků žalostně nedostává.
Absurditě jejich sporu se vyrovná snad jen to, jak dokonale zapadá do pochybného systému nakládání s tzv. veřejnými prostředky. Argumentace obou stran sporu je vlastně soustředěna na technické záležitosti, jakým způsobem a komu mají, či nemají být přidělovány rozpočtové prostředky (a je zcela jedno, o jaký rozpočet jde, zůstaneme-li na „veřejné“ rovině), doplňované de facto morálními nároky vycházejícími z jakéhosi pocitu nadřazenosti či nepostradatelnosti. Naprosto typické pro podobné debaty je, že pravá podstata celé záležitosti ani nemusí být odsouvána do pozadí - ani na vteřinu z něj totiž nevystoupila.
Pokračování na straně 10
Dokončení ze strany 1
Oba znesvářené tábory se shodnou v tom, že záležitost je třeba řešit systémově. Bohužel ani jeden nic takového nenabízí, a to ani náznakem. Obě strany mají své zájmy, které se snaží v maximální možné míře zakrýt kombinací obecných frází, uplakaných apelů a hysterických výkřiků.
Z obecného pohledu nejsou motivace radního Richtra ani tolik důležité, ač i ony mají velmi pravděpodobně hodně daleko k upřímné snaze o nápravu nevyhovujícího stavu. Mnohem zajímavější jsou pohnutky znovuzrozené kulturní fronty, která věští konec uměleckého života v Čechách, zatím minimálně těch středních. Apokalyptický tón petice Za Prahu kulturní mluví za vše.
Je třeba si hned zkraje uvědomit prostá fakta: naprostá většina, asi osmdesát procent obyvatel České republiky, nežije v Praze. Naprostá většina obyvatelstva, ani toho pražského, nenavštěvuje pravidelně „hodnotná divadelní představení“, dokonce nenavštěvuje divadelní představení žádná.
Dále: velká většina obyvatelstva bere nižší než průměrný plat a drtivá většina obyvatelstva bere plat jen o málo vyšší, než je polovina toho, který je průměrem v Praze a jejím širším okolí. Odtud se současně rekrutuje valná většina návštěvníků pražských kulturních podniků, čest výjimkám.
A dál: autor těchto řádků sice nezná přesné číslo (na rozdíl od výše uvedených nejsou podobné statistiky běžně k dispozici), ale považuje za takřka jisté, že průměrný návštěvník pražského divadla patří i z hlediska vysokopříjmové Prahy k těm, jejichž platy rozhodně nejsou pod průměrem, spíše naopak a spíše výrazně.
Jestliže si tedy pražští umělci nárokují jakékoliv příspěvky z veřejných rozpočtů, pak jejich argumentace nemůže - a také není - podložena ničím jiným než tvrzením, že dříve to tak bylo nebo že jinde to tak je. Veškerá logika a „spravedlivé“ nakládání s veřejnými prostředky je totiž zcela jinde, než by se jim hodilo. A prakticky totéž se týká i jiných druhů veřejně subvencovaného umění.
Realita je taková, že podprůměrně vydělávající obyvatel českého a moravského venkova či podprůměrně vydělávající Pražan subvencuje, aniž si to uvědomuje, kulturní podniky v hlavním městě, které sám navštěvuje zcela výjimečně, nebo vůbec ne. Výsledkem pak je tristní a morálně zcela neúnosný fakt, že chudší, jichž byla a bude vždy většina, zcela jednoznačně spolufinancují kulturní vyžití výdělkově nadprůměrně situovaných spoluobčanů. A úplně mimo je pak zahraniční návštěvník metropole, který díky takovému systému zaplatí za vstupenku méně, než by platil za normálnějších okolností.
Kultura není rohlík, slýcháme ze strany umělců. Hned poté následují nářky nad existenční nejistotou těch, kteří jsou s „kumštem“ spojeni co do hlavního zdroje obživy. Z logiky tedy vyplývá, že se této činnosti věnují proto, že je prostě baví, nacházejí v ní pocit radosti a naplnění. Takové štěstí ale velká většina lidí nemá; podle výzkumů veřejného mínění stráví velká část lidí nemalou, či dokonce podstatnou část pracovní doby činnostmi, které by jinak než „za peníze“ nedělali. Zároveň v Praze vesele fungují divadla či instituce se srovnatelnou náplní, která se úspěšně vyrovnávají s konkurenčním prostředím a svým majitelům přinášejí nemalé zisky. Co kdyby tedy vážení umělci několikrát týdně či měsíčně sehráli se zatnutými zuby nějaký ten komerční škvár, aby se ve zbytku mohli věnovat skutečnému umění, kterým se zapíší zlatým písmem do dějin českého divadelnictví? Přesně tak to totiž denně dělají ti, o jejichž peníze si svými podpisy pod výše zmíněnou peticí nepokrytě říkají.
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
Chudší, jichž byla a bude vždy většina, spolufinancují kulturní vyžití výdělkově nadprůměrně situovaných spoluobčanů
O autorovi| Ladislav Tajovský, pedagog Vysoké školy ekonomické v Praze
