Na červencovém festivalu v Karlových Varech se mezi filmovými tvůrci objevil kůň. Všichni si ho chtěli vyfotit. Ve skutečnosti to byla totiž postava z filmu, programátor Altair, co se rád obléká do koňských masek a postrojů. Proč? Neskutečně ho to vzrušuje.
Hlásí se k sexuální orientaci BDSM (bondáž – dominance – sadismus – masochismus).
Ne náhodou zkoumá nový dokument posttotalitní společnost, jejímž průvodním znakem by měla být tolerance vůči novým, různorodým minoritám. Film Nebe Peklo byl natočen v rámci cyklu televizní stanice HBO Bez cenzury. Točil se téměř rok, vzniklo asi osmdesát hodin hrubého materiálu. Hrubého i v tom smyslu, že portrétuje muže a ženy, kteří se vyžívají v extrémně bolestivých formách rozkoše. Nechají se třeba během pekelnického rituálu zavěsit na háky za kůži na zádech. Hrdinové dokumentu Fronéma, Altair a Terezie se ale nepotřebují ze svých zálib léčit ani je tlumit. Chtějí si je užívat. A jinak jsou úplně normální.
Hlavně emoce
V záběrech vidíme, jak Terezie připravuje s tatínkem vánoční bramborový salát, jak milovnice latexu Fronéma ráda a dobře zpívá, jak Altair, kterého zásadně ovlivnily knihy Dicka Francise, cestuje vlakem a stará se o svého psa. K tomu všemu jim zpívají slavní apoštolové zkázy, britské anarchistické trio The Tiger Lillies.
„Ptal jsem se sám sebe, co je společným jmenovatelem mých filmů,“ říká David Čálek, režisér více než dvaceti dokumentů a mimo jiné také kameraman posledního filmu Alice Nellis Mamas & Papas. Jeho práce je různorodá: Natočil dokument o taneční skupině čečenských dětí Maršo nebo sugestivní Bezesné noci o krizi v České televizi. „Asi se snažím ukázat, jak se člověk chová v těžké situaci, kterou mu připraví osud, geny nebo doba. I ve filmu o sadomasochistech jsem se proto snažil vyhýbat efektním scénám a soustředil se na emoce svých postav.“
Dokument Nebe Peklo je vůči lidem, kteří v něm vystupují, všímavý a empatický. Aktéři o svých zálibách mluví, vysvětlují jejich zrod i vliv na soužití s blízkými.„ProgramátorAltair a mladá studentka ekonomické školy Fronéma byli velmi upřímní hned na začátku. Terezie se mi však otevřela až po roce. Byla v té době těhotná, seděli jsme u ní na chalupě, grilovali a vlastně se loučili se společným natáčením. No a v té chvíli mi najednou začala na rovinu popisovat všechny detaily, až jsem lapal po dechu. Ve filmu jde o zcela klíčový rozhovor, při kterém vyndává z batůžku všechny možné propriety a popisuje, k čemu je se svými klienty používá. Já to tušil tak z osminy. Říkala mi například, že během lekce zažívá mnohočetné orgasmy, aniž by se jí někdo dotkl. Jen z té atmosféry mezi ní a,otrokem‘, z pohledu na krev. Že dokonce jednou i vzrušením ztratila vědomí. Byl jsem překvapený, že se to může odehrávat v tak nefyzické, téměř duševní rovině,“ vypráví David Čálek o zvyklostech vdané ženy, která si za své služby nikdy nenechala od mužů platit – a ani v budoucnu o tom neuvažuje.
Trojice odvážných
„Měl jsem štěstí, své postavy jsem našel snadno. S Terezií jsem se setkal a hned ten večer jsme si plácli, i Fronéma souhlasila. Jen s Altairem to bylo dobrodružnější. Až po třech měsících se konečně ozval. Pochopil, že nechci dělat senzacechtivou reportáž o magorech, kteří se převlíkají do kostýmů. Hlavní motivací pro něj byla možnost vysvětlit lidem věci, které by mu v době jeho sexuálního tápání moc pomohly. Jako mladý se bál, že není normální. Dneska už ví, že když toto založení u sebe člověk potlačuje, hrozí mu těžké psychické postižení. Když však dodrží pravidla, že ten druhý je dospělý, sexuálně zralý a souhlasí s bitím či dalšími praktikami, může mít harmonický sexuální život,“ vysvětluje Čálek osvětový aspekt filmu.
Lékařsky jsou totiž tyhle vrozené „úchylky“, odborně nazývané porucha sexuální preference, žalostně málo zmapované; jedinou literaturou v češtině zůstává knížka profesora Vondráčka ze šedesátých let. A poptáteli se v poradně, od sexuologů se vám dostane jen běžné poučky, že pokud to nevadí vám nebo partnerovi, je všechno v pořádku.
Základní charakteristikou poruchy je, že dotyčné nevzrušuje pohlavní styk, ale nějaká náhradní aktivita, která se mimo jiné vyznačuje hraním rolí. Pokud se dotyčný za svou zvláštnost stydí a neřeší ji, může vše skončit i sebevraždou. „Má to v sobě latentně hodně lidí: vysoce postavené manažery občas baví hrát psa, jíst z misky a dělat jen to, co jim řekne někdo jiný,“ říká David Čálek. „Terezie mi ale jednou vyprávěla, že za ní občas přijdou drsně se tvářící muži s tím, že chtějí být otroky. Většinou se nudí v sexu a chtějí zkusit něco nového. Tito lidé pak utíkají v půlce první lekce, protože ono to opravdu hodně bolí. To není jen lehké šlehnutí bičíkem. Zdravý člověk prostě nedokáže přepnout do stavu, kdy se bolest stane sexuálním stimulem. Je to jenom bolí – a to je přesně ten rozdíl,“ vysvětluje Čálek, jenž v podstatě po svých hrdinech chtěl, aby ho pustili do ložnice a nechali ho sledovat, jak se milují.
Úchylové v akci
„Úchyl je terminus technicus, slovo, kterým se navzájem označují lidé ve světě BDSM,“ osvětluje mi Altair slovo úchyl, které je sice vžité, ale v podstatě zavádějící.
V devatenáctém století byla homosexualita také brána jako porucha, dnes už je jenom variací sexuální preference. Podobným pokusem o integraci teď, zdá se režiséru Čálkovi, možná procházejí i sadomasochisté.
Ačkoli se o nich jako o komunitě často mluví, v zásadě není oficiálně organizovaná, i když na internetu jde najít snadno. „Mně se příliš nelíbí ani slovo komunita,“ říká posléze Altair. „Implikuje, že lidé mají něco společného, že vyznávají společné hodnoty a cíle. To v případě úchylů neplatí. Podobná sexuální orientace sama o sobě neříká nic o tom, jaký ten člověk bude. Stejně jako neexistuje komunita vyznavačů orálního sexu, neexistuje podle mého soudu ani žádná zásadní BDSM komunita,“ vysvětluje Altair, spoluzakladatel serveru www. bdsm.cz. Právě IT specialista Altair má už víc než deset let trvalý partnerský vztah: „Každá jiná by mne už dávno udusila polštářem. Soužití se mnou není právě snadné. Ani ne tak kvůli mým sexuálním preferencím, ale jsem workoholik, bordelář a dubová palice.“
I vysoce postavená státní úřednice Terezie žije v trvalém vztahu, v manželství, ve filmu ji vidíme v bílých šatech, jak se vdává. „Nikdy bych vedle sebe nemohla mít chlapa, kterého bych si nevážila,“ říká v dokumentu. Má zacíleno na politiku a diplomacii, před několika měsíci porodila dceru (záběrem na novorozeně film končí). „Co se mých sexuálních zvyklostí týče, nemohu říct, že by se jakkoliv změnily. Spíš bych řekla, že některé druhy chtíče se dočasně nutně, zároveň však přirozeně upozadily,“ svěřuje se mi v souvislosti s mateřstvím.
To dvaadvacetiletá studentka informatiky na VŠE Fronéma se ve filmu přiznává, že miluje dva muže. Ovšem komu se tohle ve dvaadvaceti nestalo. „V trvalé milostné vztahy rozhodně věřím, dalo by se i říct, že je to jedna z nejdůležitějších věcí v mém životě. Ve filmu se zmiňuji, že miluju dva muže. Jde o takzvané polyamory, tedy myšlenku, že láska není nedostatkové zboží, že je jí dost pro všechny, kterým ji chce člověk dát. Každopádně si nemyslím, že by víra v polyamory dávala vztahům nějakou výhodu nebo nevýhodu, spíš takzvan,zvyšuje sázky‘. Může to být o dost náročnější, ale také o dost krásnější,“ říká mi Fronéma, která by ráda konečně dopsala bakalářskou práci. Ve filmu se dozvíme, že oblečení sice kupuje nerada, ale k latexu se nechá zlákat kdykoli – její fotky v latexovém korzetu jsou ostatně k vidění na jejím webu.
Nebo kutilové?
Ještě za komunismu existovaly BDSM spolky jako tajná spiklenecká hnutí. To bylo předtím, než do subkultury vstoupila módní ikona Madonna s bičíkem. „Někdo mi vyprávěl, jak kdysi před lety dělali úchylové party na Orlíku ve vile a vykopali si tam přesný model Taxisova příkopu. Měli i malé vozíčky, říká se jim sulky, do kterých dominy přivázaly,otroky‘ a nutily je běhat. Správce vily se prý smál tak strašně, že si musel nacpat kapesník do pusy, aby jim nerušil představení,“ popisuje Čálek a pokračuje: „Mýtus exkluzivní dominy ve vysokých botách se mi proto v českém prostředí zdá zábavný. Lidé, které jsem měl možnost poznat, jezdí na víkendy, pečou si tam kachny, něco si u toho užijou, ale jsou to vlastně takoví čeští modeláři, kutilové. Své první koňské postroje si dělali z řemenů na šicí stroje, je to pro ně částečně i zábava, povyražení, koníček.“
Mnoho faktů bylo v dokumentu vysloveno nahlas vůbec poprvé v dějinách České republiky.
Důležitou vedlejší postavou je například domina Aradia, která kdysi, před patnácti lety, odhalila svou identitu v televizi Nova – a dostala za to okamžitý vyhazov z práce doplněný nenávistnými reakcemi sousedů i známých.
Díky internetu se téma BDSM trochu odtabuizovalo, přesto David Čálek očekává, že jeho film bude pro mnohé lidi nepřijatelný. „Mí hrdinové jsou přitom duševně velmi silní a hlubocí, jsou jen jiní a musejí se s tím porvat, řešit to. Neoblíkají se do latexu a nebičují z rozmaru. Nemají jinou možnost. Většinou jsou velmi jemní, vzdělaní, s dobrým postavením v práci, často zapřísáhlí pacifisté.“
Rok bez sexu
Civilně natočený dokument se snaží ukázat, že pohledů na život je tolik, kolik je lidí. Dobře, že vznikl. I když krev v něm použitá je skutečná a všem lidem v něm bylo ublíženo: s jejich souhlasem.
I my ostatní totiž víme, že mezi nebem a peklem je spousta prostoru pro rozkoš.
„Stav mých hrdinů se nemusí vnímat jako porucha. Vždyť co je vlastně sexuální norma? A je to, co je v sexu považované za normální, ideální? Stačí se podívat, jaký typ sexuálních idolů prezentují současné časopisy,“ říká mi Čálek a pokračuje: „Znám spousty partnerských svazků, které navenek vypadají luxusně: dvě děti, skvělá práce, dům – a přitom spolu ti lidé už rok nespali. Prožívají skutečné peklo. Jeden ze svých příštích filmů bych rád natočil právě o tomhle navenek dobře vypadajícím, mainstreamovém pekle.“ ?
***
Během lekce zažívá mnohočetné orgasmy, aniž by se jí někdo dotkl. Znám „skvělá“ manželství, kdy ti lidé spolu třeba už rok nespali.
O VÍŘE ? Hlavní hrdinové dokumentu Nebe Peklo se v něm, každý po svém, nějakým způsobem dotýkají náboženství; víru řeší, přemýšlí o ní, snaží se život duchovně naplnit, ale jejich jasná odpověď přesto zůstane utajena. Proto jsme se jich přímo zeptali: Věříte v Boha? Altair: Koně své zraky obracejí spíše k zemi (co kdyby tam bylo něco dobrého) než k nebi. Jsem agnostik. Zajímá mne církev jako instituce, firma, která existuje dva tisíce let, si prostě pozornost zaslouží. Víra jako taková mne nezajímá, k životu ji nepotřebuju. Ostatně, nemusím mít úplně každou úchylku, která se kolem mihne, ne? Terezie: Nevěřím v žádného Boha, který je prezentován církví či sektou. Přestože jsem křtěná jako pravoslavná (Terezie Josefovna) a pravoslaví je mi vlastně velmi sympatické, ani v jeho podobu Boha nevěřím. Přesto si troufám tvrdit, že jsem silně věřící. Fronéma: Ne, v Boha nevěřím. Žádná definice Boha podle náboženství, které znám, se mi nelíbí. Odpovědi na mé otázky sice často nabízejí, ale přijdou mi příliš nelogické na to, aby se jim dalo věřit. Nicméně mám neodbytný dojem, že existuje i něco dalšího mezi nebem a zemí než běžné materiálno. A tak to dál zkoumám a hledám.
O autorovi| Veronika Bednářová, foto Tomáš Železný 12 PÁTEK LIDOVÝCH NOVIN, reportérka Pátku veronika.bednarova@lidovky.cz
