Nebýt druhé světové války a hrůz komunismu, tak by někdejší carské Rusko dnes bylo jednou ze světových velmocí. Byla by důstojnou konkurencí Spojeným státům a soupeřila by nejen svou silou, ale i hospodářstvím.
Taková alespoň panuje představa nejen mezi mnohými Rusy, třebaže nejméně do roku 1917 bylo Rusko chudou zemědělskou periferií Evropy.
Rusové zůstávají věrní své Ladě. Aut však kupují čím dál méně |
Ruské impérium (1721 až 1917) představovalo největší státní útvar v historii lidstva. Říše se rozkládala od Severního pólu po Čínu a od Pobaltí až po Aljašku (kterou do 19. století také kontrolovala). Navzdory evropské industrializaci během 18. a 19. století Rusko zůstávalo zaostalé.
V předvečer 1. světové války roku 1913 přesahoval celkový HDP Ruska 232 bilionů amerických dolarů (HDP v paritě kupní síly a cenách roku 1990; pozn. autora). Celkové bohatství země sice odpovídalo bohatství mocného německého císařství, ale Němci se stejným objemem peněz spravovali padesátkrát menší zemi se dvěma pětinami obyvatel.
I méně lidnaté a o více než polovinu menší Spojené státy už tehdy byly dvakrát tak bohaté.
Nelichotivé srovnání
Obrázek ruské imperiální ekonomiky je ještě horší v relativním měřítku. Ruský HDP na hlavu v roce 1913 činil 1488 dolarů. V tehdy nejbohatší zemi světa USA to ale bylo 5301 dolarů, což je třiapůlkrát více.
I evropské země na tom byly mnohem lépe. V Německu bylo HDP na hlavu 3648 dolarů, ve Velké Británii 4920 dolarů. HDP na hlavu budoucího Československa tehdy podle odhadů bylo asi 2096 dolarů, v agrárním Rumunsku 1741 dolarů.
Ani hospodářský růst tehdy nijak zvlášť nevynikal. Mezi lety 1700 až 1913 se ruské HDP na hlavu přibližně zdvojnásobilo z 610 dolarů na 1488 dolarů. V evropských poměrech to byl skok srovnatelný se Španělskem nebo Portugalskem. Nicméně v tom samém časovém úseku se v Rakousku a Německu bohatství zvýšilo trojnásobně, ve Velké Británii a ve Švýcarsku čtyřnásobně a v USA dokonce více jak sedminásobně.
Je pravdou, že Rusko mělo horší startovací pozici. Ale to mělo i třeba Švédsko. Nicméně severská země se za dvě století změnila. Zemědělství vystřídal průmysl a švédské HDP na hlavu se zvýšilo ze 750 dolarů v roce 1700 na 3072 dolarů v roce 1913.
Země širých lánů a nevolníků
Země přitom nezaostávala jen v ekonomice. Po velkou část existence Ruské říše byl základní pracovní vztah založen na nevolnictví. Velká část populace byla podřízena několika málo aristokratům. V době, kdy v západní Evropě nevolnictví prakticky už neexistovalo, tak v Rusku bylo na vzestupu.
Ještě roku 1858 se počet ruských nevolníků odhaduje na 36 procent populace. Teprve v roce 1861, za vlády cara Alexandra II. dochází k emancipaci ruských rolníků a nevolnictví sice postupně upadá, ovšem nezaniká.
I struktura ekonomiky ruského impéria připomínala spíše rozvojovou zemi než budoucího industriálního tygra. Zemědělství představovalo hlavní zdroj příjmů většiny Rusů. V roce 1913 zemědělství zaměstnávalo stále kolem 70 procent obyvatel. Pro srovnání, ve Velké Británii bylo v zemědělství zaměstnáno pouze 12 procent obyvatel a v USA to bylo 28 procent.
Ne všechno přitom bylo v carském Rusku na špatné cestě. Na sklonku 19. století v zemi už nepanovaly velké společenské rozdíly. Na přelomu 19. a 20. století procento nejmajetnějších Rusů vlastnilo pouze 13,5 procenta veškerého bohatství v zemi. V ostatních zemích přitom byla nerovnost v příjmech mnohem vyšší. Ve Velké Británii a Švédsku procento nejmajetnějších vlastnilo téměř třetinu všeho bohatství, v USA to bylo okolo 18 procent.
Tvrdá realita
Idealizací realitu nezměníme. Ruské impérium byla nepochybně velká, ovšem také velmi chudá říše. Z ekonomického pohledu nebyla schopna konkurovat ani západní Evropě, ani Spojeným státům. Stejně jako dnes.
Navíc rozdíl mezi carským Ruskem a vyspělými ekonomikami zbytku světa se za 200 let trvání říše ještě více prohloubil. Světlým momentem byl až konec 19 .století, kdy země ustoupila od tradičního nevolnictví a umožnila svým občanům spravovat vlastní majetek.
Bohužel to se nepromítlo do hospodářského rozvoje. Roku 1917 špatná situace vyústila ve svržení cara a nástup nového režimu. Komunismu.
Autor, ekonom specializující se na historickou organizaci trhů a odvětví, je spolupracovník redakce.