Sladká šedesátá: Krátký návrat Václava Černého

Podobně jako Šaldovi, i v Černého podání přerostla literární kritika v obecný způsob kritického nazírání na svět.

Narodil se 26. března 1905 v Jizbicích u Náchoda. Vystudoval reálné gymnázium v Náchodě, poté lyceum ve francouzském Dijonu (kde krátce před ním studoval i Jiří Voskovec) a nakonec obor čeština-francoutzština na univerzitě v Praze.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Nejprve působil jako docent srovnávacích literatur a literární vědy v Ženevě, od roku 1936 je docentem Univerzity Karlovy a od roku 1938 mimořádným profesorem Masarykovy univerzity v Brně. Za okupace se Černý brzy zapojil do protinacistického odboje, na konci války byl zatčen a vězněn na Pankráci.

Velmi rychle se dostal do konfliktu i s nastupující komunistickou mocí. Svými kritickými postoji k novému režimu se netajil, a v roce 1953 skončil znovu na čas ve vězení.
Zákaz publikovat byl prolomen až v polovině šedesátých let. Na sklonku tohoto desetiletí tak Václav Černý uveřejnil své zásadní práce Studie a eseje z moderní světové literatury (1969) a Studie ze starší světové literatury (1969) a také knihu o literární kritice Co je kritika, co není a k čemu je na světě (1968). V roce 1968 mohl také začít znovu přednášet.

V roce 1970 profesorské místo opět ztratil a zákaz publikovat byl přirozeně obnoven. Navzdory pokročilému věku se Václav Černý připojil k signatářům Charty 77.
Zemřel v Praze, v roce 1987.

O literatuře a intelektuálním podhoubí šedesátých let se dočtete ve speciálu Lidových novin Sladká šedesátá.