Již dlouho Svatojánský spolek sleduje mediální vystoupení Tomáše Halíka, jenž se snaží vytvořit obraz nevzdělaných, nenávistných konzervativních katolíků a těch vzdělaných, hledajících, kteří měli to štěstí, že se při hledání víry potkali s ním. Toto pyšné rozdělování věřících a povyšování nad druhé se nám jeví od kněze zavrženíhodné. Proto jsme se po rozhovoru Mladí lidé touží po intelektuálně poctivé víře rozhodli zareagovat.
Kromě jiných Halíkových postojů se nás přímo dotýká výrok: „Snaha udržovat tento typ lidové zbožnosti pořádáním pseudobarokních ,svatojánských slavnostíʻ a božítělových průvodů či ,eucharistických kongresůʻ je sebeklam. Tyto nápodoby minulosti dnes fungují jako konzumní folklor, který má s vírou málo společného.“
Projev živé víry
Nejsme mizející tradiční venkované, jak se snaží Tomáš Halík klamat veřejnost. V našich řadách jsou ti, kteří trpěli v komunistických kriminálech, vzdělanci, odborníci ve svých oborech, kteří brak nevydávají za vědecká díla, i obyčejní lidé, k nimž se na rozdíl od něho hlásíme. Tak by to mělo v katolické církvi být. Nejsme sice stejně mediálně obratní jako Tomáš Halík, ale nenecháme se jím urážet, že naše víra je intelektuálně nepoctivá a má s ní málo společného. Papež František, na něhož se odvolává, by ho za tato slova nepochválil.
Vysmívat se lidem, kteří účastí na náboženských slavnostech projevují a obohacují svou víru, je zvrácené. Nejde o žádnou nápodobu minulosti, ale o projev živé víry, kterého se každoročně účastní desetitisíce lidí. |
Možná, že to Tomáš Halík neví, ale Svatojánské slavnosti NAVALIS nepořádá katolická církev, ale laický a na ní nezávislý Svatojánský spolek. Slavnosti vznikly zdola a obnovil jsem je v roce 2009 já, konvertita Zdeněk Bergman, převozník pražský, čímž jsem chtěl uctít patrona všech lidí od vody.
K úctě ke svatým a s tím souvisejícím projevům vyzývá katolická církev v mnoha dokumentech. Nejde, jak tvrdí Tomáš Halík, o folklor. Vysmívat se lidem, kteří účastí na náboženských slavnostech projevují a obohacují svou víru, je zvrácené. Nejde o žádnou nápodobu minulosti, ale o projev živé víry, kterého se každoročně účastní desetitisíce lidí.
Ignorování sousedů
Tomáš Halík se nám, jeho sousedům u Karlova mostu, se svými výhradami k Svatojánským slavnostem nikdy nesvěřil. Přijímá sice šarlatány, ale své křesťanské spolubratry v sousedství ignoruje. Naši žádost o schůzku odmítl, což nás nepřekvapilo. Není totiž žádným velkým myslitelem, dialogu s oponenty se děsí a odmítá jej.
Tomáš Halík sice přijímá šarlatány, ale své křesťanské spolubratry v sousedství ignoruje. Naši žádost o schůzku odmítl, což nás nepřekvapilo. Není totiž žádným velkým myslitelem, dialogu s oponenty se děsí a odmítá jej. |
Tvrdí sice o sobě, že je filozof, sociolog a teolog, ale v žádném z těchto oborů nevyniká. Svým studentům religionistiky léta opakuje stále stejné fráze. Stačí, když si něco přečtou ze švýcarského teologa a katolického kněze Hanse Künga či ze švýcarského psychoterapeuta Carla Gustava Junga (1876–1961). Důležité je se nevyhraňovat, což je podle Tomáše Halíka znakem intelektuální vyspělosti.
Neméně tristní je Halíkova pastorační činnost. Zájemci o křest se na úvod dozvědí, že je k Bohu mnoho cest, přičemž katolická církev je zřejmě tou nejhorší. Příprava na svátosti v atmosféře relativismu a vymezování vůči církevním nadřízeným pak vedou k tomu, že valná většina mladých lidí postupně ztrácí víru.
Není důvod být křesťanem, když křesťanství nevychovává lepší lidi než islám, což si Tomáš Halík uvědomil na svých cestách. Proč tedy na rozdíl od Odila Štampacha v katolické církvi zůstává? Nejspíš si uvědomuje, že kdyby nebyl knězem, nebyl by zajímavý – v profánním světě je takových „intelektuálů“ spousta.
Náboženský a filozofický relativismus
Halíkovo duchovno je založeno na náboženském a filozofickém relativismu. Jeho náboženská nezakotvenost a filozofická bezradnost ho dovedly k politickému aktivismu. Ze své duchovní nouze dělá ctnost, přičemž chabě maskuje nevíru v život věčný, vzkříšení či moc svátostí. Kardinál Špidlík si dělal z těchto „teologů“ legraci, když dle jejich způsobů vkládal Andělu Páně do úst: „Neboj se! Jsem jen literární forma!“
Halíkovo duchovno je založeno na náboženském a filozofickém relativismu. Jeho náboženská nezakotvenost a filozofická bezradnost ho dovedly k politickému aktivismu. Ze své duchovní nouze dělá ctnost, přičemž chabě maskuje nevíru v život věčný, vzkříšení či moc svátostí. |
Tomáš Halík ve svých projevech ostře napadá své názorové oponenty. Zažil někdy někdo u něho upřímný pokus o smíření? Opovážlivě se označuje za proroka, ale toho, kdo s ním nesouhlasí, často posílá na psychiatrii. Každému křesťanovi musí být z této pýchy kněze smutno.
Nikoli poprvé Tomáš Halík použil Svatojánské slavnosti k vyřizování osobních účtů s kardinálem Dukou. Pustil se tím ovšem i do upřímné víry katolických věřících a do úcty ke světcům. Svůj zápas s katolickou církví prohraje. Jeho pomíjivá světská sláva rychle zmizí, ale úcta ke svatým mučedníkům pro víru bude žít dál.
