Elektřina v České republice neustále zdražuje, a to zejména kvůli rostoucím příplatkům na obnovitelné zdroje energie (OZE). Jen v letošním roce, hlavně v důsledku přemrštěných výkupních cen za elektřinu ze solárních elektráren, stoupla podpora OZE na 583 z 419 korun za megawatthodinu, což v součtu znamená náklady zhruba 43 miliard korun. Německá nezisková organizace Forum Ökologisch-Soziale Marktwirtschaft (Fórum ekologicko-sociální tržní hospodářství, FÖS) však nyní představila studii, která ceny elektřiny z obnovitelných zdrojů staví do poněkud jiného světla.
Experti z FÖS totiž do cen elektřiny nezapočítali jen zjevné náklady, jako je například výše zmíněný příplatek na OZE, ale zahrnuli do výsledku také přímé finanční dotace, ať už provozní nebo ty spojené například s výstavbou elektráren a vybudováním uhelných dolů či s těžbou. Zohlednili také ekologickou likvidaci uhelných dolů a demolici doslouživších elektráren. Studie započítala do cen i náklady na výzkum a vývoj, daňové i jiné úlevy a takzvané externality, jako jsou klimatické změny způsobené emisemi CO2, znečištění ovzduší či radiaci.
Po vyjmenování všech těchto nákladů zřejmě nepřekvapí, že konvenční zdroje z porovnání nevyšly příliš dobře. „Studie, kterou jsme vypracovali pro Německo, byla vlastně analýza cen elektřiny. Zjistili jsme, že v letech 1970 až 2012 získaly konvenční zdroje jako hnědé a černé uhlí či jádro mnohem větší pomoc než OZE,“ okomentoval pro ČESKOU POZICI výsledek analýzy Eike Meyer z FÖS.
V letech 1970 až 2012 získaly v Německu konvenční zdroje jako hnědé a černé uhlí či jádro mnohem větší pomoc než OZEV konkrétních číslech to znamená, že energie z černého uhlí stála Němce v uvedeném období 311 miliard eur, z hnědého uhlí 87 miliard, nukleární energie 213 miliard a energie z obnovitelných zdrojů 67 miliard eur.
„Přímo na faktuře se přitom spotřebitelům objeví jen příplatek za elektřinu odebíranou z obnovitelných zdrojů. Ostatní náklady jsou skryty, přestože je spotřebitelé přes státní rozpočet stejně zaplatili,“ vysvětlil Meyer. Výpočet podle něj ukázal, že za rok 2012 byla po zahrnutí všech vyjmenovaných nákladů energie z vody a větrná energie levnější než energie z hnědého uhlí a jádra. Jediná dražší energie z OZE byla ze slunce, a to kvůli vysokým výkupním cenám, které netrápí jen Česko, ale v menší míře i Německo.
Šlo by to spočítat i u nás?
Čeští odborníci na energetiku se shodují, že vypracování podobně podrobné studie, jakou mají Němci, by bylo ve zdejších podmínkách problematické. Předpokládají však, že náklady na konvenční zdroje energie budou v kontextu celého procesu výroby rovněž vyšší než u OZE.
„Pro Českou republiku to lze jen velmi těžko odhadovat, protože většina elektráren i dolů byla postavena za komunismu, kdy cenové signály neexistovaly. Odhaduji však, že z důvodu podobnosti obou ekonomik bude přibližné složení nákladů velmi podobné,“ uvedl Jan Ondřich, analytik v oblasti energetiky ze společnosti Candole Partners. Modely české a německé energetiky jsou podle něj skoro stejné. „Jen Němci mají lépe nastavenou degresi u obnovitelných zdrojů, takže nedošlo k takovým problémům s uregulováním solární energie jako u nás,“ dodal.
Většina elektráren i dolů byla postavena za komunismu, kdy nějaké cenové signály neexistovalyPodle Bronislava Bechníka, odborníka na energetiku z portálu TZB-info, je v Německu všeobecně lepší přehled o všech druzích dotací. „Oficiální informace o externalitách konvenčních zdrojů v České republice nejsou. Důvod je celkem zřejmý – dopadly by špatně. Například jen na likvidaci následků těžby uranu jdou ročně ze státního rozpočtu tři miliardy korun. Ozývají se dokonce hlasy, že nebýt této dotace, firma Diamo by zkrachovala a těžba uranu v ČR by zanikla,“ uvedl Bechník.
Do souhrnných nákladů by se podle Bechníka musely zahrnout i výdaje na vědu a výzkum. Vzato do důsledků by prý bylo třeba započítat i podporu celé Vysoké škole báňské, Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské na ČVUT, Ústavu jaderného výzkumu v Řeži a podobně. Nic podobného v oboru OZE na takovéto úrovni v Česku podporu státu nemá, tvrdí Bechník.
Další připočtenou položku by musely tvořit externality, tedy nejrůznější zdravotní dopady a další rizika, která souvisejí s těžbou uhlí (a energetických surovin obecně), jeho spalováním, s přenosem i distribucí elektřiny.
Nepojistitelné jádro
Pokud jde čistě o externality, jedním z nejpropracovanějších přístupů k jejich kvantifikaci je evropská metodika ExternE. U energetických zdrojů hodnotí především zátěž (emise znečišťujících látek), rozptyl a chemickou transformaci v ovzduší, dopad ve formě předčasných úmrtí, zvýšení nemocnosti, ztráty biodiverzity a peněžní škodu, které jednotlivé energetické zdroje způsobují.
Metodika ExternE
Představuje vědecky etablovaný postup pro posouzení dopadů a kvantifikaci externích nákladů. Obecný přístup, který využívá, je založen na analýze celého palivového cyklu (fuel cycle). V tomto ohledu má mnoho společného s analýzou životního cyklu (Life Cycle Analysis, LCA), kdy jsou všechny složky daného systému analyzovány „od kolébky do hrobu“.
Z hlediska externalit patří větrná energie společně s energií vody a jádra ke zdrojům pro výrobu elektřiny s nejnižšími dopady na životní prostředí. Nejhůře v rámci tohoto porovnání vychází výroba elektřiny z fosilních paliv typu hnědého uhlí a těžkých topných olejů, jak Jan Melicha a Vojtěch Máca z Centra pro otázky životního prostředí na Univerzitě Karlově v Praze ve svém odborném článku ze září 2012.
Pokud jde o jadernou energii, do externalit se nezapočítává pojištění. Obecně jsou totiž jaderné elektrárny nepojistitelné, proto zodpovědnost přebírají samotné státy. Pokud by mělo být uzavřeno pojištění na potenciální rizika havárie, zvýšilo by to podle některých odhadů cenu elektřiny natolik, že by byla neprodejná. Podle studie společnosti Versicherungsforen Leipzig, která sleduje trendy na pojistném trhu, by komerční pojištění zvýšilo cenu elektřiny z jaderných elektráren o 0,14 až 2,36 eura na kilowatthodinu (asi 3,50 až 60 Kč/kWh). Za hranicí konkurenceschopnosti je přitom už spodní odhad.
Na faktuře jenom cena za OZE
Na druhou stranu nejsou v externalitách uvedeny ani náklady spojené s regulací sítě při provozu OZE s proměnlivou výrobou závislou na počasí (zejména u fotovoltaiky a větru). Podle německých odhadů by mohly zvýšit cenu elektřiny z těchto zdrojů zhruba o deset procent.
Z čeho se skládá cena elektřiny?
Jednak jsou to regulované, a jednak neregulované složky. K regulovaným patří vedle poplatků na obnovitelné zdroje i cena za distribuci. Další část ceny tvoří silová elektřina, jejíž cena regulována není. Cena silové elektřiny se vytváří na burze.
Jedinou složkou, kterou lze v českých podmínkách jednoznačně stanovit a spočítat, jsou náklady na OZE. Stejně jako v Německu je to také jediný zdroj, který odběratelé vidí přímo na účtu za elektřinu, zbylé náklady si již většinou neuvědomí. Trochu matoucí je také fakt, že v tomto příplatku čeští odběratelé hradí nejen podporu OZE, ale i pro kombinovanou výrobu elektřiny a tepla (KVET), která je založena převážně na spalování uhlí, a podporu druhotných zdrojů (DZ), tedy spalování odpadu.
Do koncové ceny elektřiny pro spotřebitele se za rok 2013 rozpočítává částka nákladů na OZE snížená o státní dotaci – celkem 32,74 miliardy KčVšechny obnovitelné zdroje dohromady (tedy OZE, KVET a DZ) budou v roce 2013 podpořeny částkou 44,44 miliardy korun. Státní dotace na snížení těchto nákladů (stát má výnosy z fotovoltaické daně a z darovací daně z emisních povolenek) činí 11,7 miliardy korun. Do koncové ceny elektřiny pro spotřebitele se rozpočítává částka nákladů na OZE snížená o státní dotaci, tedy 32,74 miliardy korun, což představuje zhruba 0,58 Kč/kWh v ceně pro koncového spotřebitele.
Největší část podpory dostanou solární elektrárny, u kterých se nepodařilo výkupní ceny včas regulovat. Celkem půjde o 18,3 miliardy korun, což představuje 0,325 Kč/kWh v ceně pro koncového spotřebitele. Zbylé OZE tvoří podstatně menší část. Dle výpočtu české komory OZE tvoří malé vodní elektrárny v konečné ceně navýšení pouhé dva haléře na kWh, větrné elektrárny 0,9 haléře, bioplynové stanice 7,7 haléře a biomasa 5,5 haléře.
Podobná ekonomika, rozdílná politika
Mezi německým a českým modelem lze přes všechny podobnosti najít jeden vcelku zásadní rozdíl. Zatímco Němci upouštějí od jádra a OZE vnímají jako strategickou součást energetiky s nízkými náklady, která jim pomůže zbavit se závislosti na fosilních palivech, Česko se vydává spíše opačnou cestou.
Svědčí o tom například rozhodnutí ministerstva průmyslu a obchodu (MPO), které chce od roku 2014 zcela zastavit podporu nově instalovaných výroben elektřiny z obnovitelných zdrojů, aby uchránilo obyvatele před růstem cen. V kontextu celkových nákladů, finančních i ekologických, se tento plán jeví jako poněkud krátkozraký.
Podpora pro současné zdroje, včetně velkých fotovoltaických elektráren neznámých vlastníků, navíc zůstane, takže za nejproblematičtější položku se neušetří. Ještě paradoxnější je potom fakt, že navzdory plánovanému ukončení podpory pro OZE chce MPO zachovat podporu pro KVET (na bázi spalování uhlí) a DZ (spalování odpadů), stejně jako hodlá nejrůznějšími cestami podporovat jadernou energetiku.
Tomuto tématu se ČESKÁ POZICE již věnovala v článku:
Pokud je německý výpočet alespoň částečně aplikovatelný na českou ekonomiku, tak naše země touto politikou v dlouhodobějším horizontu příliš neušetří, spíše naopak. Jen náklady nebudou tolik na očích. Kromě nejrůznějších více či méně skrytých dotací a daňových úlev se tyto kroky mohou projevit také v podobě škod na zdraví a životním prostředí.
