Proměny, kterými procházejí evropské státy v letech 2008 až 2012, dávají široký prostor pro zkratkovité teze, které poukazují na problém migrace z muslimských států na evropský kontinent. Se všemi údajnými kulturními rozdíly a nepřekonatelnými překážkami, které má tento fenomén přinášet.
Pravicový populismus vezoucí se na vlně strachu evropské společnosti z dopadů systematické demontáže sociálního státu povýšil verbální zápas proti imigrantům ze severní Afriky, Turecka a dalších oblastí Blízkého východu na jedno z hlavních bitevních hesel, pod kterými se dlouhodobě snaží oslovit své voliče. Obrana Evropy je tak dle interpretace francouzské Národní fronty či nizozemské Strany pro svobodu především obranou „tradičních (evropských) hodnot“.
Cokoliv si při pluralitě názorů a životních stylů Evropanů pod touto hlavičkou lze představit. Tak trochu úsměvně je tento důraz na „hodnoty“ identický s politickou rétorikou severoafrických islamistických stran, které na druhém břehu Středomoří svou politickou strategii zakládají rovněž na obraně „hodnot“. Cokoliv si při pluralitě názorů a životních stylů Arabů a Turků pod touto hlavičkou lze představit.
Jak proměnit Evropu
Argument, že muslimské státy jižního a východního Středomoří vykazují výrazně vyšší porodnost než evropské společnosti, je zcela nepravdivý
Každopádně však hrozba muslimské imigrace je zde. Jako příběh, jako varování, jako nekonečně omílaná mantra, která se v atmosféře nejistoty stává pravdou. Ztělesňuje ji, řečeno weberovskými slovy, ideální typ – mladý muž, ročník narození 1984, občan Tuniska/Turecka/Egypta, jehož jedinou touhou je získat povolení k pobytu v evropské zemi a tam následně čerpat sociální dávky, tedy, řečeno módním termínem, parazitovat na společnosti. Drtit již tak krizí zatížený systém sociálních transferů.
Aby to nebylo vše, tentýž mladý muž následně pojme za choť bílou dívku, se kterou zplodí šest dětí, jež se, viděno shodnou optikou islámského práva a ochránců pravověrných evropských hodnot, automaticky narodí jako muslimové. Fyzické ztělesnění proměny Evropy v kontinent, nad kterým v roce 2050 pastorální idylu kostelních zvonů nahradí hlasitý azán. Vulgární zjednodušení, pravděpodobně.
Avšak o nic povrchnější než nejhlasitěji vyslovované názory zaznívající v debatě o dopadu migrace ze států 30. rovnoběžky na Sever. Jedním z opakujících se argumentů, jež v ní mají své pevné místo, je tvrzení, že muslimské státy jižního a východního Středomoří vykazují výrazně vyšší porodnost než evropské společnosti. A že to bude demografická váha blízkovýchodních společností, která se v budoucnu stane Evropě osudnou. Je to pouze dílčí argument, ale na první pohled velmi pádný. Má jediné slabé místo. Je zcela nepravdivý.
Třetí fáze demografického přechodu
Blízkovýchodní společnosti – vedle viditelných revolučních změn posledních osmnácti měsíců – v těchto letech dovršují i revoluci jinou. Méně viditelnou, ale z perspektivy dlouhého času snad ještě důležitější. Takovou, která pro nadcházející desetiletí hluboce promění podobu muslimských států v evropském sousedství. Symbolizuje ji dovršení spektakulárního pádu ve statistikách porodnosti. Dovršení toho, co demografové nazývají třetí fází demografického přechodu, končící poklesem úhrnné plodnosti na úroveň zajišťující prostou reprodukci populace. Za tu bývá symbolicky považována hodnota 2,1.Liberální Rotterdam mění hodnoty konzervativního Fezu, nikoli naopak
V Turecku, Íránu a všech arabských státech bylo ještě před třiceti lety normou mít více než pět dětí. V Turecku v roce 1980 připadalo na jednu ženu 4,4 narozeného dítěte, v Egyptě 5,5, v Íránu 6,9 a v Maroku dokonce 7,5. V roce 2012 je situace naprosto jiná. Pro ilustraci lze oblast Blízkého východu rozdělit do tří oblastí, které z hlediska demografického vývoje vykazují odlišnou dynamiku poklesu všech hodnot spjatých s mírou porodnosti.
Na nejzápadnější výspě muslimských států se nachází trojice maghribských zemí, na čele s Tuniskem. Zde klesla v roce 2011 porodnost na magickou hodnotu 2,1. Dostala se tak s rozdílem jedné desetiny procenta na úroveň Francie či USA (2,0). Ještě větší kus cesty urazilo za poslední tři desetiletí Marocké království, kde z výše zmíněných 7,5 dítěte připadajících na jednu ženu roku 1980 jich dnes je 2,4. Hladiny prosté reprodukce dosáhne stát lemující pobřeží Atlantiku podle demografických odhadů roku 2015. Ve zkratce: dva ze tří severoafrických států, které jsou prezentovány jako rezervoár silné migrace do evropských států, tedy i bezpečnostní hrozba, mají dnes nižší míru porodnosti, než mělo husákovské Československo v období populačního boomu let 1975 až 1980.
Demografické statistiky ale ukazují také na chabost myšlenkových konstrukcí, které v debatách o imigraci zaznívají. K razantnímu poklesu porodnosti došlo ve státech Severní Afriky v letech, které se tamtéž nesly ve znamení politického a společenského aktivismu, pro který se vžil název islamismus. Lze tedy položit otázku. Pokud ve společnosti narůstá váha islámských symbolů, ale současně drasticky padá porodnost, existuje nějaká kauzální vazba mezi faktem, že je člověk více či méne zbožným muslimem a počtem dětí, které má? Zřetelně – ne.
Naopak, intenzivní kontakty mezi severoafrickými diasporami žijícími ve státech západní a severní Evropy a jejich domácími zeměmi fungují přesně opačně. Maročané, Alžířané, Tunisané a generace jejich potomků si s sebou domů přinášejí model nukleární rodiny. S upadající roli otce, který již není schopen utvářet rodinu k obrazu svému a se silně emancipovanou generací mladých žen. Liberální Rotterdam mění hodnoty konzervativního Fezu, ne naopak.
Možná někde tady, na křižovatce mezi dramatickým poklesem porodnosti, emancipací žen a rozpadem tradiční rodiny se nachází vysvětlení pro otázku, proč arabská povstání nevynesla do popředí žádného charismatického vůdce schopného strhnout masy, ale zůstávají kolektivním hlasem mladých lidí narozených mezi lety 1980 až 1990. Doba charismatického Otce (vlasti) je pryč. Model patriarchální rodiny je přinejmenším v severní Africe mrtvý. A politický systém založený na autoritářském vůdci, ať už nese jméno Husní Mubarak anebo Zín Abidín bin Alí, taktéž.
Kde je demografie politickým nástrojem
Situace ve Středomoří východním je odlišná. Libanon zažil svou vlastní válku přesně v době, kdy se výrazně proměnil demografický poměr mezi třemi konfesními komunitami, které jej tvoří. Respektive přesně v té době, kdy vrcholila křivka porodnosti tamní šíitské komunity, které formální uspořádání státu, narýsované roku 1943, neposkytovalo adekvátní hlas.
Východně od Kypru ale přesto zůstává jedno území, kde je demografie politickým nástrojem. Izrael a okupovaná palestinská území. Izrael s poměrem 2,6 dítěte na jednu ženu je na čele pomyslného žebříčku států OECD. Palestinská porodnost, včetně izraelských Arabů, je o jednotku vyšší, pohybuje se okolo úrovně 3,6. Při bližším pohledu na území, která jsou hlavním jablkem sváru mezi oběma stranami, však kontury demografického zápasu vystupují zřetelně. Na Západním břehu Jordánu je poměr 3,4 na straně palestinského obyvatelstva oproti 4,7 v židovských osadách, jejichž obyvatelé využívají široké palety dotací poskytovaných izraelskou vládou. V Jeruzalémě jsou statistiky vyrovnané. V roce 2005 zde poprvé palestinská porodnost klesla na úroveň shodnou s porodností židovskou: 3,94 versus 3,95.
Izraelská vláda má obavu z toho, že vysoká porodnost izraelských Arabů v delším běhu změní židovskou většinu uvnitř Státu Izrael. A palestinská reprezentace se obává toho, že židovské osadnictví naruší arabskou většinu na Západním břehu. Obě dvě strany tak zůstávají zaklíněny v demografickém zápase o území, které je o něco menší než Plzeňský kraj. Se všemi ekologickými dopady, jež politicky motivovaný nárůst populace v oblasti s nedostatkem vodních a energetických zdrojů přináší.
Premiant Turecko a banální Írán
Pro dovršení celkového výčtu pak v blízkém sousedství Evropy zůstávají dvě důležité země. Premiant regionu, demokratické Turecko, dle statistik vykazuje obrovské regionální rozdíly mezi západem a východem země. V Istanbulu a na egejském a černomořském pobřeží se hodnoty pohybují v intervalu 1,6 – 2,2, tedy na úrovni evropských států, zatímco v Anatolii, která je baštou vládnoucí Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), těsně pod 3,0. Čím více na východ demografickou mapou Turecka směřujeme, tím více se vkrádá do hlavy otázka, zda se jedná o jednu a tutéž zemi. V jihovýchodní Anatolii, oblasti s výrazným množstvím Kurdů, připadalo dle posledních údajů tureckého statistického úřadu 3,5 narozeného dítěte na jednu ženu.
Existuje-li pro každou budoucí demokracii demografické podhoubí, v němž může dobře prosperovat, nenajdeme jej na Blízkém východě nikde v tak ucelené podobě jako v Íránu
Pokud jsou tedy v zemi, která v regionu ztělesňuje úspěšný model demokratizace, tak široce rozevřeny nůžky mezi jednotlivými regiony, jak může vypadat situace v Íránu, který je prezentován jako ztělesnění iracionální politiky a tmářství?
Demograficky je Írán banální evropský stát. Od Tabrízu po Kermán. Nic víc, nic míň. Pod příkrovem islámské revoluce zde mezi lety 1980 a 2010 došlo k jednomu z nejpozoruhodnějších demografických posunů, který svět ve 20. století zažil. Ačkoliv se na celém vývoji bezpochyby podepsala válka s Irákem a s ní spojené ekonomické těžkosti, ze sedmi dětí připadajících na jednu Íránku v roce 1980 jsou dnes necelé dvě. Porodnost v Teheránu a Isfahánu byla již na počátku minulého desetiletí nižší něž v kterémkoliv ze států USA a aktuálně zůstává těsně pod průměrem EU-27. Výsledkem je, že profil íránského obyvatelstva dnes připomíná vánoční stromeček, s abnormálně velkým množstvím mladých lidí mezi 20 až 35 lety. Přihlásili se o slovo během protestů po prezidentských volbách v červnu 2009, v nichž zvítězil Mahmúd Ahmadínežád. A ačkoliv to možná nebude tak zřetelné, přihlásí se znovu. Svou vahou. Svou inteligencí.
Existuje-li pro každou budoucí demokracii demografické podhoubí, v němž může dobře prosperovat, nenajdeme jej na Blízkém východě nikde v tak ucelené podobě jako v Iránu. Stojí proto za připomenutí slova brilantního francouzského demografa Emmanuela Todda: „Myšlenka, že pod záminkou toho, že je nějaký stát demokratický, se jeho občané rozhodnou, že mohou legitimně bombardovat občany státu jiného, vyústí ve smrt demokracie samé.“
