130 let
Německá kancléřka Angela Merkelová, francouzský prezident Nicolas Sarkozy a britský premiér David Cameron ztělesňují „středovou pravici“, jež se přizpůsobuje levici.

Německá kancléřka Angela Merkelová, francouzský prezident Nicolas Sarkozy a britský premiér David Cameron ztělesňují „středovou pravici“, jež se přizpůsobuje levici. | foto: © ČTKČeská pozice

Kapitola 12. Ztráta ideové pevnosti konzervativních stran

  •   14:46

V důsledku působení nové levice se konzervativní strany postupně mění v liberální a přestávají být schopné jí čelit.

Neomarxistická Frankurtská škola si uvědomila, že na politiku sovětského komunismu nemůže mít z amerických univerzit žádný vliv, a proto se jím přestala zabývat a soustředila se na transformaci kapitalismu. K tomu si vypracovala pozoruhodný výklad pojmu tolerance.

Popperova poučka

Frankfurtská škola vyšla z poučky svého současníka, britského filozofa rakouského původu Karla Poppera, který byl vedle Raymonda Arona dalším členem židovského spiknutí na obranu civilizace bílého muže. Poučka zněla přibližně takto: Tolerance nemůže přežít, jestliže toleruje netoleranci. Pro konzervativního demokrata Karla Poppera platí tento princip obecně. „Frankfurťané“ si jej v textech Herberta Marcuseho zkonkrétňují tím, že dosavadní toleranci považují za nesvobodnou a rozhodují se ji osvobodit: „Osvobodit toleranci by znamenalo netoleranci k hnutím pravice a toleranci k hnutím levice.“

Pravicí je v tomto kontextu to, co se snaží zachovat demokratický kapitalismus – čili civilizaci bílého muže. Levicí pak to, co se ji snaží transformovat v socialismus – čili civilizaci muže univerzálního.

Dvě pravicová křídla

Marcuse mudruje, jak toto osvobození provést: „Od žádné vlády nelze očekávat, že bude pěstovat vlastní subverzi. V demokracii však toto právo má lid – většina lidí. Proto by neměly být blokované cesty k vytváření podvratné většiny. A pokud jsou blokované organizovanou represí nebo indoktrinací, jejich otevření by mohlo vyžadovat zdánlivě nedemokratické prostředky. To by znamenalo odepřít toleranci projevu a shromažďování skupinám a hnutím, které prosazují agresivní politiku, zbrojení, šovinismus, diskriminaci na základě rasy a náboženství, nebo vystupují například proti rozšiřování veřejných služeb, sociálního zabezpečení či lékařské péče.“

Teď už stačí jen vyčlenit z centra na okraj společnosti ty, které označíme za agresory, zbrojaře, šovinisty, rasisty nebo antisociály, a pojmenujeme je souhrnně hanlivě „pravice“. A ztotožníme je co nejvíc s rasismem, fašismem, nacismem, kolonialismem, imperialismem a útlakem lidu.

Jakýkoli pokus o návrat k původním idejím konzervatismu se stává extremismem

Pravici tím rozštěpíme na dvě křídla. To první – k našim idejím shovívavější (liberální) –, aby se nezdiskreditovalo, začne se nazývat „středovou pravicí“. To druhé – vůči našim idejím vzpurnější (konzervativní) – se pojmenuje „krajní pravicí“, aby se od prvního křídla distancovalo. Středová pravice se nechá levicí přesvědčit, že se levice posunula do středu, přejmenovala-li se na „novou levici“, popřípadě na „třetí cestu“, aby budila dojem, že je jiná. Není totiž a priori proti každé pravici, a především není proti bohatnutí, zejména vlastnímu. Je pouze proti takové pravici, která s ní na jejím pochodu institucemi nechce spolupracovat. Tím si nová levice získává u středové pravice respekt a začne si ji omotávat okolo prstu.

Vytlačení na okraj

Tímto způsobem se postupně konzervativní strany mění v liberální a ztrácejí ideovou pevnost, s níž by levici mohly čelit. Jakýkoli pokus o návrat k původním idejím konzervatismu se stává extremismem, proti němuž budou bojovat i nominálně konzervativní strany.

Proto se v šedesátých letech minulého století vytváří základ politické korektnosti, která dlouhý pochod institucemi provádí nejprve za bezděké a později vědomé spolupráce všech hlavních politických stran. Do kouta a do nepřetržitých ústupků postupně dotlačí celou evropskou „středovou pravici“. Dnes ji ztělesňují bezbranní, a proto levici poslušní „středoví pravičáci“, jako je Angela Merkelová, Nicolas Sarkozy a David Cameron. Tradiční konzervatismus a společně s ním víra v civilizaci bílého muže jsou vytlačené na okraj politického spektra a umlčované až do bezmocnosti politikou, médii, kulturou a školstvím.

Nově vytvořená středopravolevá koalice si vytvoří panevropský politický systém. Přitom jeho řízení, rozpočet a politické záměry budou před občanem zahalené natolik, že nebude vědět, kdo mu vládne a zaplavuje ho tisíci zákonů a regulací. Kvůli nim ze dne na den neví, co smí a nesmí, a nač se dávají jeho peníze, které si od něho vládnoucí elita vybírá. A jednoho dne se probudí, aby zjistil, že nejvíc peněz dává na projekty, jejichž cílem je zlikvidovat jeho civilizaci.

Autor: Benjamin Kuras