Mezi temnými zprávami, jimiž se bohužel ČESKÁ POZICE v posledních dnech hemží, věnujme kousek místa něčemu příjemnějšímu. Řekněme českému fotbalu. ;-)
V redakci ČESKÉ POZICE jsme se dostali do sporu o výklad jednoho vyjádření reprezentačního gólmana Petra Čecha v rozhovoru pro Sport.cz. Jde o dvě věty: „Někteří naši kritici ztratili po utkání se Španěly soudnost. Snad jsme jim teď pádně odpověděli,“ řekl po zápase s Litvou. (Češi vyhráli 1:4 a postoupili do baráže o účast na mistrovství Evropy.) Dva názory, které v diskusi padly, se podařilo zachytit.
1. Dva brankářovy omyly
Kapitán české reprezentace se mýlí hned dvakrát. I ty nejkritičtější hlasy po prohře se Španěly byly stále dostatečně soudné a jasnou výhrou v Kaunasu fotbalisté nijak pádně svým kritikům neodpověděli. Vysvětlím.
Petr Čech v rozhovoru pro server Sport.cz tvrdí, že Češi zvládli kvalifikaci „v klidu“ – smolná prohra s Litvou, povinné body s Lichtenštejnskem a čtyři ze soubojů se Skoty. V odpovědi už nezaznívá, že se Španěly dvakrát prohráli, přičemž právě domácí výkon se jakékoli kritice vzpíral. Ano, Španělé jsou mistry světa a Evropy, jsou rychlejší, šikovnější, bystřejší, ten rozdíl jistě neunikl ani komentátorovi Pavlu Čapkovi, ale to nijak neomlouvá ostudný výkon českých fotbalistů. Tak špatní přece nejsou! Tým složený trenérem Michalem Bílkem by neměl působit v konfrontaci se Španěly tak tristně, jako by borci ani neuměli kopnout do balónu, respektive jako by ho uměli jen bezmyšlenkovitě nakopnout, když se jim ho náhodou podaří zpracovat a udržet vteřinu u nohy. Proto si drsnou, byť třeba pro hvězdu Čechova formátu urážející kritiku plně zasloužili.
S Litvou se nyní srovnáváme? Ani výhra 10:0 by nebyla pádnou odpovědí kritikům!
A proč není výhra nad Litvou dostatečnou odpovědí oněm kritikům? Fotbalisté se vypořádali s tlakem a zápas zvládli poté, co Milan Baroš vyběhl z kanálů, kterými ho všichni vláčeli, a zařídil první dva góly. Ale čekal snad Petr Čech oslavné ódy a skandování na Staroměstském náměstí? Hráli prý „velice dobře“, ale vždyť jen prostě porazili soupeře slabšího. Soupeře, který odevzdal pět ze šesti bodů Lichtenštejnsku! S takovým týmem se nyní srovnáváme? Ani výhra 10:0 by tudíž nebyla pádnou odpovědí kritikům, kteří jistě tuší, že Španělé jsou lepší než Češi, ale zároveň věří, že se české rádoby primadony z těch opravdových nepodělají. Ale to jistě nebyl případ Petra Čecha.
2. Brankářova pravda
Pohled na český tým v boji se Španělskem si, pravda, nezadal s hrůzami conquisty. Ale hráči ani trenér myslím nenesou hlavní vinu za podstatu astronomického kvalitativního rozdílu, který byl předmětem kritiky (nikoli porážka sama). Je třeba zachovat soudnost, v tom s Čechem souhlasím. Vysvětlím proč, omlouvám se předem, že musím zabrousit do sportovní teorie:
Hned po pátečním vraždění neviňátek na letenském stadionu Petr Čech, kterého těžko podezírat z nedostatku strategických zkušeností, pro MF Dnes připomněl, že podobné peklo nepřichystali Španělé jen nám, a naznačil, jak lze španělské taneční party vzdorovat: „Ono se moc zkoušet nedá, když se pořádně nedostanete k míči. (…) Běháte bez míče a pak když ho získáte, tak potřebujete dát dobře první přihrávku. Poslat míč mimo území, kde oni presují. Pak se dá hrát. Ale to se nám nedařilo.“ Jako příklad uvedl vítězství Argentiny, které se právě takto podařilo několikrát ze španělského kolotoče vymanit a vést úspěšný kontraúder.
Jde o to, proč se to nepovedlo českým reprezentantům. A tady je rozdíl skoro fyziologický. Španělé během posledních několika let vyvinuli hru do vyššího stadia, které mimo jiné eliminuje některé taktické varianty, jak jejich hře čelit. Přidržíme-li se Čechova návodu, měli bychom po zisku míče bleskurychle a přesně rozehrát do volného prostoru a okamžitě založit smrtící protiútok. Při španělské komplexní ofenzivě má však hráč jen několik málo desetin vteřiny, aby s maximální jistotou zpracoval míč a s maximální přesností ho distribuoval. Jinak je totiž okamžitě napaden a musí se prosadit jeden na jednoho. K čemuž zase potřebuje technickou virtuozitu a specifickou mrštnost.
Španělský herní systém spolehlivě odbourává právě týmy, které musejí nedostatek rychlosti nahradit jinými přednostmi. A to byl zrovna český případ.
Jako bývalý trenér (byť v jiném sportu) tvrdím, že k tomu všemu je bezpodmínečně třeba jedné základní pohybové vlastnosti, a tou je rychlost. Nemíním prostou rychlost běhu, běhat má především míč, v nejhorším případě hráč bez míče, míním rychlost jako motorickou kvalitu. V interakci s obratností (obě vlastnosti přitom blízce souvisí) je předpokladem účinného pohybu ve zvoleném, i miniaturním, prostoru a dokonalého zvládnutí míče v herním tempu.
Jak sportovní odborníci vědí, přirozenou rychlost lze účinně rozvíjet jen v poměrně útlém věku, teprve v pozdějších fázích pohybového vývoje se přidá síla a speciální vytrvalost. Rychlost je vlastností, která se dnes významně podílí i na kvalitě výkonu maratonce. Španělský herní systém však spolehlivě odbourává právě týmy, které musejí nedostatek rychlosti nahradit jinými přednostmi – a to byl v ten nešťastný pátek zrovna český případ. Ani dvojnásobná bojovnost by přitom možná nepomohla – španělský herní styl je totiž navíc fyzicky náročný a Češi by v závěru pravděpodobně energeticky odpadli.
Chybí mi dostatek informací, jak se připravují v českých fotbalových klubech žáčci, ale tam někde bych hledal původ problému, ne v nedostatcích reprezentantů. V létě se v Lidových novinách objevil článek popisující trend v přípravě malých Španělů. V podstatě si hrají malou a ještě menší kopanou. U nás občas bohužel vídám jedenáctileté kluky, jak je trenér nutí půldruhé hodiny lítat a později už jen klopýtat po dospěláckém hřišti, až padají únavou. Z metodického pohledu: takhle se rychlost nedělá. A v patnácti už je pozdě.
Otázkou soudnosti pak je přiznání, kolik momentálně máme či nemáme rychlejších a techničtějších hráčů, kteří by se zároveň hodili do reprezentačního týmu. V Nedvědově generaci jich možná bylo víc, připočíst je třeba i faktor Koller a to, že Španělé (ale ani nikdo jiný) nebyli tenkrát takhle daleko.
