Na přelomu 20. a 21. století se na Blízkém východě všechno zdálo nadějné: část blízkovýchodních režimů přišla o podporu zhrouceného Sovětského svazu a jeho satelitů, prim hrály režimy takzvaně „umírněné“, tedy neméně autoritářské, ale spřátelené se Západem.
Zpupný Saddám Husajn byl po napadení sousedního Kuvajtu potrestán rozsáhlými sankcemi, odzbrojovacím procesem a nakonec i vojenskou protiakcí, to vše ve shodě všech klíčových hráčů světové scény a pod hlavičkou OSN. Mezinárodní madridskou konferencí byl na podzim 1991 nastartován mírový proces mezi židovským státem a jeho sousedy, Izraeli se následně dostalo uznání palestinským vedením, mírové dohody z Osla nabídly možnost víceméně férového vyřešení židovsko-arabského sporu o stejný pruh území.
V současnosti představuje Blízký východ jeden z nejméně stabilních koutů světa, kde probíhá několik krvavých válek, a který generuje miliony uprchlíků ohrožujících svými přesuny společenské předivo v okolních regionech. Vzájemně provázaných příčin je řada. |
Namísto toho představuje o 20 let později Blízký východ jeden z nejméně stabilních koutů světa, kde probíhá několik krvavých válek, a který generuje miliony uprchlíků ohrožujících svými přesuny společenské předivo v okolních regionech.
Vzájemně provázaných příčin je řada. Existují ale přinejmenším dva okamžiky, kdy své bohaté diplomatické historie a deklarovaných dobrých úmyslů a úsilí o mír nevyužily právě rozvinuté demokratické státy. Možná se tak připravily o možnost hrát dnes v regionu zásadnější roli, než na ně zbyla.
Neakceptovaný návrh
V polovině února 2002 byl Thomas Friedman, přední americký novinář a bývalý zpravodaj na Blízkém východě, hostem na večeři u saúdskoarabského korunního prince Abdalláha. Arabský představitel, který pak byl od roku 2005 až do své smrti v lednu 2015 králem, tehdy Friedmanovi řekl, že se chystá přednést zásadní nabídku pro Izrael.
Liga arabských států se k Arabské mírové iniciativě vracela. Navzdory tomu z plánu, který mohl být základem zcela nových vztahů v regionu, kvůli postoji Izraele dodnes nic nevzešlo. |
Výměnou za to, že se židovský stát stáhne ze všech arabských území, která obsadil v červnu 1967, a umožní vznik palestinského státu a spravedlivé vyřešení osudu palestinských uprchlíků, uznají jej en bloc všechny arabské státy a naváží s ním plné diplomatické styky. Tento neoficiální pokusný balonek, vypuštěný Friedmanem na stránkách jeho listu The New York Times, získal oficiální podobu už o měsíc později, když jej na svém summitu v Bejrútu přijala Liga arabských států (LAS).
I ta Izraeli nabídla, po čem léta volá, tedy žít v míru se všemi sousedy, a to výměnou za splnění hlavních požadavků Palestinců. LAS se k této takzvané Arabské mírové iniciativě vracela i při následných summitech a návrh opakovala. Navzdory tomu z plánu, který mohl být základem zcela nových vztahů v regionu, kvůli postoji Izraele dodnes nic nevzešlo.
Počínaje tehdejším premiérem Arielem Šaronem různí izraelští politici dávali celých 16 let najevo neochotu věcí se vůbec zabývat, případně vznášeli obecné námitky, v nejlepším případě projevovali opatrný optimismus, ale bez jakéhokoli konkrétního kroku.
Společný konkurent
Současný izraelský premiér Benjamin Netanjahu v roce 2014 v rozhovoru pro list The Jerusalem Post na otázku, zda by plán přijal, odpověděl poukazem na fakt, že od doby, kdy Arabové návrh přednesli, se v regionu výrazně změnila situace: „Otázkou není saúdská mírová iniciativa. Pokud to čtete pečlivě, vidíte, že je to z jiné doby – než Hamás ovládl Gazu, než Islámský stát zabral části Sýrie a Iráku a vlastně tak tyto země rozložil, před zrychlením íránského jaderného programu.“
Nyní může izraelský zájem o mírový plán probudit jiná úvaha: sbližování jeruzalémské vlády se saúdskoarabským režimem, s níž sdílí společného regionálního konkurenta – Írán |
Skutečně, kdyby se Izrael návrhem arabských vlád zabýval v době, kdy se objevil, mohl teoreticky sázet na to, že v regionu byla plejáda autoritářských vládců, kteří se paradoxně mohli stát vcelku spolehlivými garanty mírové smlouvy. Dnes už jsou však někteří z nich po smrti (Saddám Husajn, Muammar Kaddáfí, Jásir Arafát) nebo nemohou seriózně ručit ani za situaci ve vlastní zemi, což je případ Egypta, Sýrie, Libanonu i jiných států.
Nyní však může izraelský zájem o mírový plán probudit jiná úvaha: sbližování jeruzalémské vlády se saúdskoarabským režimem, s níž sdílí společného regionálního konkurenta – Írán.
Už před dvěma lety prohlásil saúdskoarabský penzionovaný generál a poradce řady rijádských představitelů Anvár Aškí, že oficiálnímu navázání vztahů Saúdské Arábie a Izraele brání jediná překážka. „Pokud Benjamin Netanjahu oznámí, že přijímá iniciativu a že uzná práva Palestinců, Saúdská Arábie začne v Tel Avivu budovat svou ambasádu,“ prohlásil Aškí v televizi al-Džazíra.
Zásadní výměnný obchod
Uzavření míru s blokem všech 22 arabských států však není jedinou promarněnou příležitostí k pokusu o uklidnění Blízkého východu. Inspirován iniciativou svých saúdskoarabských rivalů, k níž se chtěl sám připojit, oslovil v roce 2003 Írán diskrétně USA s nabídkou zásadního výměnného obchodu.
Uzavření míru s blokem všech 22 arabských států není jedinou promarněnou příležitostí k pokusu o uklidnění Blízkého východu. Inspirován iniciativou svých saúdskoarabských rivalů, k níž se chtěl sám připojit, oslovil v roce 2003 Írán diskrétně USA s nabídkou zásadního výměnného obchodu. |
Teherán navrhoval, že ukončí veškerou podporu radikálním palestinským organizacím, jako je Hamás a Islámský džihád, a bude a je tlačit, aby zastavily útoky na civilisty v Izraeli. Dále měl Írán garantovat přerod libanonského Hizballáhu v ryze politickou organizaci, důsledně bojovat proti všem teroristickým skupinám včetně al-Káidy a také být zcela transparentní v jaderném programu a ve zbraních hromadného ničení.
Írán tedy nabízel součinnost ve všech zásadních otázkách, které jsou dnes označovány za nejproblematičtější v jeho počínání na Blízkém východě. „Íránci uznali, že zbraně hromadného ničení a podpora terorismu jsou pro nás velmi vážnými záležitostmi, a byli ochotní o tom jednat,“ potvrdil serióznost íránské nabídky Flynt Leverett, který měl v americké Radě národní bezpečnosti na starosti Blízký východ.
Výměnou Islámská republika požadovala, aby USA přestaly teheránský režim podrývat, zrušily protiíránské sankce, dále aby Američané zastavili podporu protiíránským teroristickým skupinám, jako jsou Lidoví modžáhedové, a aby USA umožnily Íránu přístup k jaderným technologiím pro civilní využití.
Přežívající naděje
Autorem íránského návrhu byl Sádek Charrází, íránský velvyslanec v Paříži a synovec ministra zahraničí Kamála Charrázího. Na formulování dvoustránkového nepodepsaného dokumentu se podílel i tehdejší ambasador v OSN (a dnešní šéf íránské diplomacie) Mohammad Džavád Zaríf. Do věci byl zasvěcen i prezident Mohammad Chátamí, vše ale se souhlasem a konečným schválením nejvyššího vůdce země ájatolláha Alího Chámeneího.
V táboře křesťanských a židovských radikálů přežívala naděje, že „režimu ájatolláhů“, jenž začal být vstřícný, aby nedopadl jako pár měsíc před tím Saddám Husajn v Iráku, není třeba nic nabízet, protože dříve nebo později dosáhnou USA a Izrael svého zadarmo |
Kurýrem, který se s přelomovým dokumentem vydal do Washingtonu, byl švýcarský velvyslanec v Teheránu Tim Guldimann, jenž v Íránu zastupoval zájmy USA. „Mám jednoznačný dojem, že na straně režimu je silná vůle vyřešit právě nyní problémy s USA a zkusit to s touto iniciativou,“ napsal Američanům v doprovodném dokumentu.
Jenže ve Washingtonu část politiků viděla věci jinak. Zatímco ministr zahraničí Colin Powell a poradkyně pro národní bezpečnost Condoleezza Riceová prezidentovi Georgi W. Bushovi doporučili zvážit pozitivní odpověď, jiný tábor, neokonzervativní ministr obrany Donald Rumsfeld a viceprezident Dick Cheney, jakékoli úvahy o jednání s Íránci hned na počátku zatrhl.
„Se silami zla nejednáme,“ zněl argument mužů, kteří o rok dříve stejně razantně lobbovali za zahájení války v Iráku. Podobně uvažovali i o možnosti svrhnout íránskou teokracii, takže v táboře křesťanských a židovských radikálů přežívala naděje, že „režimu ájatolláhů“, jenž začal být vstřícný, aby nedopadl jako pár měsíc před tím Saddám Husajn v Iráku, není třeba nic nabízet, protože dříve nebo později dosáhnou USA a Izrael svého zadarmo.
Selhání Izraele a USA
Zmíněné dva návrhy blízkovýchodních režimů Západu, respektive Izraeli, nelze automaticky považovat za zázračný a zaručeně účinný lék na všechny neduhy Blízkého východu. Navzdory tomu je zajímavé, že jim prakticky nevěnují pozornost západní média ani politici.
Zatímco se stalo mantrou, jak například Palestinci opakovaně nevyužili možnost k míru a bývá často citován bonmot izraelského ministra zahraniční Abby Ebana, že „Palestinci nikdy nepromarní příležitost promarnit příležitost“, skutečnost, že v nedávné minulosti přinejmenším srovnatelně selhal Izrael a USA, téměř nikdo nezmiňuje |
Zatímco se stalo mantrou, jak například Palestinci opakovaně nevyužili možnost k míru a bývá často citován bonmot izraelského ministra zahraniční Abby Ebana, že „Palestinci nikdy nepromarní příležitost promarnit příležitost“ (Eban však ve skutečnost mluvil obecně o Arabech, nikoli o Palestincích), skutečnost, že v nedávné minulosti přinejmenším srovnatelně selhal Izrael a USA, téměř nikdo nezmiňuje.
Každopádně dobře známá je současná realita, jak ji v uvedeném citátu popsal i Netanjahu – dnes už by eventuální dohoda židovského státu s arabským blokem byla mnohem hůře prosaditelná. Jak by například mohla LAS i Rijád garantovat nejen souhlas, ale především dodržování míru s Izraelem ze strany syrského režimu, když syrská vláda Bašára Asada byla z arabské ligy v listopadu 2011 vyloučena a její křeslo bylo přiděleno opozici?
Navíc oblasti Sýrie přiléhající k Izraelem okupovaným Golanským výšinám drží rebelové, nikoli Asadova armáda. Podobných otázek se po arabském jaru nabízí řada i vzhledem k situaci například na egyptském Sinajském poloostrově či v Libanonu.
Íránské využití vakua
Situace je pro zájmy západních vlád komplikovaná o to více, že na Blízkém východě v uplynulých letech výrazně posilovaly mocnosti, s nimiž tam v euforii po konci studené války nikdo nepočítal – Rusko, Čína a také Írán. Ten využil mnohaleté pozice mezinárodního párii, toho, že byl s despektem považován za zemi řízenou iracionálními náboženskými fanatiky, až se stal svého druhu hegemonem dnešního Blízkého východu.
Írán posiluje své pozice i v Sýrii, kde rovněž využil vakua a chaosu způsobeného povstaleckou válkou podněcovanou Západem, Saúdy, Katarem a Tureckem |
Na podzim 2001 mezinárodní síly svrhly afghánský Tálibán, čímž odstranily nepřítele Islámské republiky za její východní hranicí. O dva roky později Američané a Britové se svou „koalicí ochotných“ odstranili režim Saddáma Husajna západně od Íránu, čímž Teheránu zmizel jeho největší regionální rival, a navíc se Íráncům otevřela cesta k výraznému ovlivňování irácké politické i ekonomické scény.
„Předali jsme Íráncům celý Irák, a to bez jakéhokoli důvodu,“ vyčítal v září 2005 svým americkým spojencům saúdskoarabský ministr zahraničí princ Saúd. Dnes už Írán posiluje své pozice i v Sýrii, kde rovněž využil vakua a chaosu způsobeného povstaleckou válkou podněcovanou Západem, Saúdy, Katarem a Tureckem.
Ruské angažmá
Také angažmá Ruska je z uplynulých dvou tří let poměrně dobře známé, byť jeho interpretace se různí. Rusko na Blízkém východě téměř čtvrt století absentovalo. Prominentní ruský arabista Alexej Vasiljev už počátkem 90. let vcelku přesně varoval, že to bude mít i neblahé dopady.
„Sovětský svaz jako supervelmoc ovládající skupinu států řídících se jeho vůlí, tato vojenská mocnost s represívní mašinérií a mesianistickou ideologií, zmizela. Na Blízkém východě byl nicméně Sovětský svaz jedním z faktorů rovnováhy sil a v mnoha případech stabilizoval situaci regionu,“ napsal Vasiljev v roce 1993 v knize Russian Policy in the Middle East: From Messianism to Pragmatism (Ruská politika na Blízkém východě. Od mesianismu k pragmatismu).
Rusové obnovili čilé kontakty s Káhirou, navázali bezprecedentní vztahy s Rijádem, zároveň na podzim 2015 zahájili rozsáhlé vojenské akce na podporu syrského režimu Bašára Asada |
„Nakonec ale vše vyústilo v ohromující strategickou nerovnováhu ve prospěch Izraele a USA. Společnosti muslimských zemí, které mezitím ztratily sílu a prostředky tuto nerovnováhu zvrátit, reagují na toto ponížení, zklamání a slabost novou explozí fundamentalismu,“ napsal Vasiljev v době, kdy výraz al-Káida ještě znala jen hrstka opravdových znalců, dávno před tím, než se zrodil Islámský stát.
O 20 let později se Rusové do regionu vrátili – obnovili čilé kontakty s Káhirou, navázali bezprecedentní vztahy s Rijádem, zároveň na podzim 2015 zahájili rozsáhlé vojenské akce na podporu syrského režimu Bašára Asada.
Zatímco pro odpůrce Kremlu to byl po událostech na Krymu a v ukrajinském Donbasu další důkaz ruské agresivity a rozpínavosti, krok Moskvy šlo interpretovat i tak, že jen vyvažuje tři roky rozmanité podpory, kterou naopak protivládním povstaleckým a teroristickým skupinám působícím v Sýrii poskytovaly USA, Francie i řada dalších států.
Rusové také mimo jiné umožnili zvrat ve válce a přežití režimu, který hostil jedinou ruskou vojenskou základnu ve světě – v syrském Tartúsu, a to za situace, kdy USA a další západní mocnosti mají v regionu svých základen desítky.
Čínský zájem
Zcela ve stínu poměrně známých ruských tahů na tamní šachovnici zůstává počínání Číny. I ta má v širším Blízkém východě nemalé ambice – jen o nich prakticky nemluví na veřejnosti, nedoprovází své projekty bombastickými tiskovými konferencemi, příznačně neznámkuje ostatní vlády v oblasti lidských práv a střeží se kontroverzního používání vojenské síly. Už v roce 2016 se přitom Čína v tichosti stala největším zahraničním investorem v arabském světě.
V blízkovýchodních konfliktech se Čína neangažuje programově, což však neznamená, že jsou mimo její zájem. Čína například trvá na „spravedlivém“ řešení izraelsko-palestinského konfliktu a její ministr zahraničí Wang I prohlásil, že je „historickou tragédií“, že Palestinci stále nemají svůj stát |
S celkovým objemem 29,5 miliardy dolarů si Číňané zajistili téměř třetinový podíl na zahraničních investicích v těchto státech a předstihli Spojené arabské emiráty (více než 15 miliard dolarů) a USA (necelých sedm miliard). A Čína, coby největší světový dovozce ropy, může svými penězi nenápadně, ale zároveň velmi efektivně tahat za nitky regionální politiky.
V roce 2015 čínský dovoz ropy ze Saúdské Arábie vzrostl o dvě, zatímco z Ruska o 30 procent. Většinu příštích tří let pak byla Moskva hlavním dodavatelem pro čínský trh a Rijád odsunula na druhé místo. Pozorovatelé jsou přesvědčeni, že v blízkovýchodních konfliktech se Čína neangažuje programově, což však neznamená, že jsou mimo její zájem. Čína například trvá na „spravedlivém“ řešení izraelsko-palestinského konfliktu a její ministr zahraničí Wang I prohlásil, že je „historickou tragédií“, že Palestinci stále nemají svůj stát.
„Aktivně prosazujeme mírový proces, podporujeme oprávněný zájem Palestinců o získání jejich legitimních národních práv,“ uvedla loni mluvčí čínské diplomacie, a to za situace, kdy Netanjahu opakovaně prohlásil, že za jeho vlády vznik palestinského státu nepřipustí a izraelští demografové varují, že na územích ovládaných Izraelem mezi Středozemním mořem a řekou Jordán bude brzy více Arabů než Židů.
Pomoc Damašku
Mnohem palčivějším problémem je nyní války v Sýrii a podle řady pozorovatelů je právě tato země příkladem, jak Peking o regionálních problémech uvažuje. „Poválečná Sýrie se může stát klíčovým logistickým centrem pro Čínu. Z bezpečnostního hlediska, pokud není jistá Sýrie, nejsou ani čínské investice v okolních státech,“ uvedl syrský vojenský odborník z londýnského institutu RUSI Kamál Álam.
Čína má přinejmenším od roku 2015 v Sýrii své důstojníky a poradce, kteří stejně jako Rusové a Íránci pomáhají Damašku s vojenskou kampaní proti rebelům. Peking k tomuto angažmá nevede pouze spojenectví s legální vládou, ale také snaha vypořádat se na cizím území s radikálními islamisty ze západní Číny |
Důraz na ekonomické zájmy se tedy ani v případě Číny nevylučuje se strategickým uvažováním v bezpečnostní sféře. Opět však bez vyvolávání větších vášní a pozornosti. Jak si kupříkladu nedávno všiml analytik Násir Tamímí, Peking může brzy hrát zásadní roli ve vyzbrojování blízkovýchodních zemí.
„Může dodávat stále dokonalejší zbraně, které sem z různých důvodů odmítají vyvážet západní státy, ať už jde o rakety dlouhého doletu, drony nebo satelitní technologie. Čínské kapacity se v této oblasti neustále rozvíjejí a ve střednědobém horizontu mohou čínské zbraňové systémy na Blízkém východě konkurovat těm západním nebo ruským, což by v důsledku ještě zvýšilo čínskou vojenskou přítomnost v regionu,“ shrnul Tamímí, autor několik publikací o čínsko-arabských vztazích.
Čína už přitom má přinejmenším od roku 2015 v Sýrii své důstojníky a poradce, kteří stejně jako Rusové a Íránci pomáhají Damašku s vojenskou kampaní proti rebelům. Peking k tomuto angažmá nevede pouze spojenectví s legální vládou, ale také snaha vypořádat se na cizím území s radikálními islamisty ze západní Číny, kteří dnes bojují proti Asadovu režimu, ale jednou se mohou vrátit domů.
První vojenská základna v zahraničí
Číňané v regionu posilují vojenskou přítomnost i s dlouhodobějším výhledem. Už řadu let budují rozsáhlý přístav v západopákistánském městě Gvádar jen asi 500 kilometrů od Hormuzského průlivu, kudy tankery denně vozí zhruba 17 milionu barelů ropy, tedy třetinu veškeré suroviny, které se po celé Zemi přepravuje po moři. Gvádar byl od 90. let prezentován jako ryze komerční projekt. Postupem času ale bylo stále jasnější, že Pákistán svému čínskému spojenci umožní i vojenské využívání přístavu.
Čína loni na podzim otevřela svoji vůbec první vojenskou základnu v zahraničí. V malé, relativně chudé zemi, z níž lze však snadno kontrolovat strategickou vodní cestu skrz Rudé moře a Suezský proplav |
V polovině dubna se tématu věnoval i americký časopis Foreign Policy. Citoval zprávu, podle které takto vzniká řetězec až 15 přístavů táhnoucích se od Dálného východu po Rudé moře na Blízkém východě. „Studie uzavírá, že v rozporu s veřejnými vyjádřeními Pekingu je ekonomická výhodnost těchto projektů velmi sporná, ale politická kontrola téměř absolutní, a že jedna z hlavních pohnutek je tedy poskytnout dalekosáhlou logistickou podporu čínskému válečnému námořnictvu, a to pod pláštíkem zdánlivě neškodné komerční činnosti.“
Součástí zmíněného řetězce opěrných bodů je přitom i Džibutsko, kde Čína loni na podzim otevřela svoji vůbec první vojenskou základnu v zahraničí. V malé, relativně chudé zemi, z níž lze však snadno kontrolovat strategickou vodní cestu skrz Rudé moře a Suezský proplav, přitom Číňané opět investovali nejen do své vojenské infrastruktury, ale i do tamního civilní sféry.
Za čtyři miliardy dolarů postavili elektrifikovanou železnici spojující Džibutsko s Etiopií, která nemá přístup k moři, a také vodovod, jímž bude naopak možné přivádět pitnou vodu z Etiopie do vyprahlého přímořského státu.
Stejný tábor
Ústup USA a Západu obecně bývá označován za neblahé dědictví předchozího obyvatele Bílého domu Baracka Obamy. Současný prezident Donald Trump se v tomto duchu vyjádřil nesčetněkrát a momentálně nejaktuálnější otazník visí nad tím, jak se postaví k průlomové dohodě, kterou mezinárodní společenství za Obamy uzavřelo s Íránem o jeho jaderném programu.
Dohoda, která výměnou za zrušení většiny protiíránských sankcí výrazně omezila íránský jaderný program a podrobila jej přísným mezinárodním kontrolám, je v USA, Izraeli i v Evropě trnem v oku stejnému táboru, který před 16 lety podněcoval invazi do Iráku |
Dohoda, která výměnou za zrušení většiny protiíránských sankcí výrazně omezila íránský jaderný program a podrobila jej přísným mezinárodním kontrolám, je v USA, Izraeli i v Evropě trnem v oku stejnému táboru, který před 16 lety podněcoval invazi do Iráku.
Trump má do 12. května rozhodnout, zda Washington bude tlačit na rozšíření smluvních požadavků vůči Íránu nad rámec jaderných otázek, nebo od smlouvy navzdory varování jeho evropských spojenců úplně odstoupí – z Teheránu už pro takový případ zaznívá, že také Íránci by považovali dohodu za bezpředmětnou, a navíc někteří íránští politici varují, že by mohli opustit zcela zásadní Smlouvu o nešíření jaderných zbraní.
V pondělí 30. dubna izraelský premiér Netanjahu v živě vysílaném televizním vystoupení předvedl tisíce dokumentů, jež se podařilo izraelským zpravodajským službám ukořistit v Teheránu a které dokládají, že Írán tajně projektoval jaderné zbraně – před rokem 2003, kdy program zastavil. Zatímco pro Netanjahua jde o argument, proč dohodu zpřísnit nebo vypovědět, západní zastánci udržení dohody namítají, že byla přijata právě proto, aby už Teherán nemohl ve svých experimentech pokračovat.
Trumpovo dilema
Ostatně i mnozí američtí kritici dohody, například nedávný šéf CIA a nynější ministr zahraničí Mike Pompeo, připouštějí, že Írán svou část dohody z roku 2015 dodržuje. K dokumentům, které Netanjahu označil za „zcela nové“, pak bývalý vrchní inspektor Mezinárodní agentury pro atomovou energii Olli Heinonen řekl, že „šlo o mnoho snímků, které viděl už dříve“, konkrétně v roce 2005.
O případném dalším překreslování sfér vlivu a vztahových pavučin na Blízkém východě se tak rozhoduje i v těchto dnech a hodinách. A prezident Trump stojí před těžkým dilematem, zda riskovat, že se kvůli tomu ocitne na válečné stezce stejně jako jeho republikánský předchůdce Bush. |
Prezentace izraelského premiéra, vedená většinou v angličtině, tedy spíš pro světovou než domácí veřejnost, však zřejmě zapadá do širšího rámce boje o vliv na Blízkém východě. Netanjahu v září 2002 lobboval v americkém Kongresu stejně přesvědčeně, aby Američané zaútočili na Irák, a to slovy, která dnes mohou vyvolávat spíše rozpaky než uznání schopnosti izraelských tajných služeb. „Pokud odstraníte Saddámův režim, garantuji vám, že to bude mít mimořádně pozitivní dopad na region,“ tvrdil před 15 lety Netanjahu.
Po jeho pondělním vystoupení se ozývají hlasy, že tentokrát chce Izrael Američany vyprovokovat k válce proti Íránu. „Netanjahuovým cílem, který sdílí se Saúdskou Arábií, je vlákat USA vojensky zpátky na Blízký východ a obnovit tam jejich hegemonii,“ tvrdí například předseda Národní íránsko-americké rady Trita Parsi.
O případném dalším překreslování sfér vlivu a vztahových pavučin na Blízkém východě se tak rozhoduje i v těchto dnech a hodinách. A prezident Trump stojí před těžkým dilematem, zda riskovat, že se kvůli tomu ocitne na válečné stezce stejně jako jeho republikánský předchůdce Bush.
