Loni a jaře mi přítel z Německa telefonem sdělil: „Už není žádné omluvy.“ Mínil tím, že pod tímto heslem byli zdejší čtenáři vyzváni, aby využili ztišení života vyvolané koronavirovou krizí, a konečně si přečetli Hledání ztraceného času od francouzského spisovatele Marcela Prousta (1871–1922). A mně se až zatajil dech před velikostí té výzvy…
Není divu, nejen knihomolové totiž vědí, že v tomto případě jde o cosi obrovského a i v rámci vrcholů světové literatury výjimečného, což je dáno nebývalým rozsahem díla, i jak je napsané. Leckdo se rád blýskne povědomím o tomto monumentu, kdo jej však skutečně přečetl? Zdůrazňuji, opravdu přečetl!
Paradoxně totiž mezi tím, kdo si jen prolétl informace o ději tohoto románu (který žádný příběh v tradičním smyslu nemá) a udělal si z několika přečtených stran představu o jeho stylu, a tím, kdo pomalu stoupal sledem dlouhých a komplikovaných souvětí, aby o událostech a stylu díla vydal obdobně triviálně krátkou zprávu, není na prvý pohled žádný rozdíl. Oba mohou ukazovat „vrcholové fotografie“, a nikdo nepozná, že jedny jsou naprostý falzifikát.
Elitářský kánon
„Horolezeckou metaforu“ jsem zvolil záměrně. Mnohé totiž při četbě Prousta na stoupání k horským vrcholkům upomíná, byť mnohé také – jak už to u nedokonalých přirovnání bývá – nikoli. Skutečně se přitom domnívám, že světová literatura má v souladu s tvrzením amerického literárního kritika Harolda Blooma (1930–2019) „elitářský kánon“, do nějž lze řadit i nesmrtelné básně či útlé novely, kde zvláštní místo náleží obrům sahajícím mraky zahalenými vrcholy až k nebesům, a představujícím pro čtenáře „tu největší výzvu“.
To jsou legendami opředené osmitisícovky, při jejichž zdolávání je čtenář vystaven nejen fascinujícím výhledům, ale i všemu myslitelnému nepohodlí, jež takový výstup doprovází. Na rozdíl od exaktně změřených štítů velehor zde přitom není úplné jednoty, kam tyto osmitisícovky situovat, zeměměřiči mohou usuzovat různě. Navzdory tomu asi existuje základní shoda na dílech, kterým pro souhrnné navršení síly a krásy sdělení, rozsahu napsaného a náročnosti na čtenáře tento status osmitisícovky neupřete.
Světová literatura má „elitářský kánon“, do nějž lze řadit i nesmrtelné básně či útlé novely, kde zvláštní místo náleží obrům sahajícím mraky zahalenými vrcholy až k nebesům, a představujícím pro čtenáře „tu největší výzvu“. To jsou legendami opředené osmitisícovky, při jejichž zdolávání je čtenář vystaven nejen fascinujícím výhledům, ale i všemu myslitelnému nepohodlí, jež takový výstup doprovází. |
Stejné platí pro Mount Everest, nejvyšší z hor, i tu můžete ve světové literatuře situovat různě. Pro mne touto „horou hor“ vždy bylo Proustovo Hledání ztraceného času, jehož šest svazků jsem ve své knihovně obcházel s největším respektem už proto, že jsem při svém prvovýstupu kdysi ztroskotal. Dotáhl jsem to jen za prvý díl a při pochodu do druhého tábora jsem výstup musel přerušit.
Ne že by mě dobytí a z definice prchavé podmanění si vší té krásy (o jejíž nespornosti jsem se již stačil přesvědčit) nadále nelákalo, ale předčasně dorazil monzun v podobě přílišného zaneprázdnění, a já tedy musel výstup s lítostí a trpkým vědomím porážky, jež vždy doprovází nedokončené dílo, ukončit.
Nyní panovalo na hoře dle zmíněné německé předpovědi ideální „koronavirové bezčasí“ (včetně přerušené fotbalové Ligy mistrů), proto nic nebránilo novému pokusu, který snad bude konečně úspěšný. Natrénováno jsem měl, v mezidobí jsem totiž zdolal i jiné nesporné osmitisícovky, třeba román Josef a bratří jeho Thomase Manna (1875–1955) či Viléma Meistera léta učednická Johanna Wofganga Goetha (1749–1832), a byl jsem tedy na úpatí „své hory hor“ pln sebedůvěry a optimismu.
Políček infantilnímu světu
Brzy jsem si však připomněl, jak nesmírnou dřinu Proustův román představuje. Jako byste většinou stoupali prudkou skalní stěnou, kde se už podle grafické podoby stránek nelze ničeho zachytit – jednolité strany a strany textu nepřerušovaného často odstavci, složité věty, k jejichž začátkům se při sebemenší nepozornosti musíte ve vysilující námaze vracet v pokusech o jejich nové, a tentokrát úspěšné překonání.
Zkrátka, musíte napnout a úplně na doraz využít veškeré své čtenářské zkušenosti a dovednosti, abyste se přes neustálou hrozbu vzdání výstupu přenesli dál. Není pochyb, netrénovaný nováček by „v Proustovi“ brzy zašel, a i zkušený a ostřílený borec může brzy vysílením zkolabovat. Pokud se však ve stěně s vypětím všech sil udržíte a rozhlédnete, jaká je to všude vůkol krása.
Četba Hledání ztraceného času je políčkem celému okolnímu infantilnímu světu, který se beznadějně propadl do nekonečného mlácení prázdné slámy na sociálních sítích a absence dlouhého klidného soustředění vyvolaného ustavičným dychtěním po „novinkách-cukrovinkách“ na neustále kontrolovaných „chytrých telefonech“ přivádějících lidstvo do stavu naprostého zblbnutí |
A nejen vůkol, ale i ve vás, jak najednou z těch výšin jasně přehlížíte svůj život, jak se vaše životní zkušenost a spisovatelovo mistrovství slévá v něco kvalitativně nového, co vás v tom řídkém horském vzduchu neskutečně obohacuje. Proto to vše děláte, proto tak dřete, proto čtete Prousta. Ale ruku na srdce – jen proto čteme Prousta?
Můžeme ho číst i pro falešný pocit vnitřní nadřazenosti, s nímž budeme pohrdavě shlížet na okolní plebejský svět, jenž našeho výkonu není schopný, asi jako se trénovaný horolezec ušklíbne při pohledu na ty, kdo se zadýchávají při cestě do schodů (sám jsem v tomto ohledu došel nejvýše do základního tábora Annapurny, kde „opravdoví frajeři“ teprve začínají). Nebudu popírat, to pokušení tu je.
Možná ale ještě více než to váží touha vlepit četbou Hledání ztraceného času políček celému okolnímu infantilnímu světu, který se beznadějně propadl do nekonečného mlácení prázdné slámy na sociálních sítích a absence dlouhého klidného soustředění vyvolaného ustavičným dychtěním po „novinkách-cukrovinkách“ na neustále kontrolovaných „chytrých telefonech“ přivádějících lidstvo do stavu naprostého zblbnutí.
Nic si nenalhávat
Protože – a tady horolezecká metafora začíná výrazně pokulhávat – na tento Proustův Mount Everest s „nejmodernějším vybavením“ nikdy nevylezete. Naopak, naprostá zdrženlivost od „digitálního světa“ je pro úspěch zcela neodmyslitelnou podmínkou. A i tak si sebekriticky uvědomuji, že u mého nakonec úspěšného, zhruba půl roku trvajícího výstupu úskalími jen těžce přístupných tří tisíců stránek textu musím uvádět – „dosaženo s nedovolenou podporou koronaviru v zádech“.
Bez tohoto požehnání blahodárně umrtvujícího i pokušení divadel, kin a galerií (o sledování Ligy mistrů nemluvě), by se mi můj výstup nejspíše ani na podruhé nezdařil. A jedině tak jsem se ale i zároveň prokletí „roku koronaviru“ zbavil, a přeměnil ho pro sebe v „rok Prousta“.
Možná nebude dlouho trvat, a bude-li někdo další dočítat šestý díl Hledání ztraceného času, budou pod jeho okny v očekávání prvořadé senzace a mimořádného lidského výkonu, vrčet kamery televizních štábů a reportéři se prát o rozhovory. Nebudeme si nic nalhávat, to zůstane vyhrazeno pro hochy, kteří vyrazili na druhý konec světa v trabantu, či pro ty, kdo objeli svět na koloběžce. |
Zadostiučinění je o to větší, že mohu pomyslně i na dálku nahlásit svému prezidentovi: „Hle, zde zase jeden rádoby příslušník pražské smetánky, který v předstihu vyšel vstříc vašim moudrým radám, a využil současné doby k doplnění svého mezerovitého vzdělání“. I proto, a možná zejména proto čteme Prousta.
Další zásadní rozdíl v horolezecké metafoře je, že zatímco na Mount Everestu v poslední době lezců zásadně přibylo, takže se z toho dle fotografií stala záležitost odpudivě komerční a hromadná, počet těch, kdo pracně dobývají úskalí textu Marcela Prousta, z naznačených důvodu poklesl. Natolik, že člověka i napadá, neplahočí-li se v té sněžné prázdnotě někdy třeba i dvou set stran věnovaných jednomu večírku u nějaké vévodkyně (zaměřených především na to, kdo tam byl, a kdo nebyl pozván) zcela a zoufale sám.
Možná nebude dlouho trvat, a bude-li někdo další dočítat šestý díl Hledání ztraceného času, budou pod jeho okny v očekávání prvořadé senzace a mimořádného lidského výkonu, vrčet kamery televizních štábů a reportéři se prát o rozhovory. Nebudeme si nic nalhávat, to zůstane vyhrazeno pro hochy, kteří vyrazili na druhý konec světa v trabantu, či pro ty, kdo objeli svět na koloběžce.
Absence kritického myšlení
Navzdory tomu by měli být dnes „velcí čtenáři“ uctíváni, a měly by se jim – jako inspirativním vzorům –, a nikoli spisovatelům, s nimiž by šlo pomalu dláždit silnice, stavět sochy. Se čtením i se vzdělaností, potažmo s demokracií a lidskou civilizací vůbec, je totiž zle. Přesněji řečeno, s „hlubokým čtením“ je zle, jak o tom píše americká neuroložka Maryanne Wolfová ve své nanejvýše zajímavé a zoufalým titulem Čtenáři, vrať se(a podtitulem Mozek a čtení v digitálním světě) opatřené knize.
Tato odbornice na proces čtení – a jaká náhoda mimo jiné i autorka jiné knihy k této problematice Proust and the Squid(Proust a oliheň) – říká, že „schopnost mozku číst je náš kanárek v hlavě“, čímž odkazuje k dřívější úloze těchto tvorů varovat před smrtelným nebezpečím v dolech. V této souvislosti ze své neurologické specializace dokládá, že lidem se začínají fatálně měnit „čtecí dráhy“.
Nelze se divit „obyčejným lidem“, že v situaci všech informací „na dosah“ s nimi při absenci „hlubokého čtení“ a z něj vyplývajícího kritického myšlení nedokážou pracovat, a věří i těm největším ptákovinám a volí i ty největší idioty k velké radosti na jejich zblbnutí programově pracujících cyniků |
Už nejsou kvůli neschopnosti se trvale soustředit číst běžně zleva doprava a řádek po řádku, ale text tak pročtou jen na počátku, a potom jej jen prolétnou, přičemž uplatňují takzvaný skimming, kdy pouze zachycují klíčová slova důležitá pro možné základní pochopení sdělovaného. Jinými slovy, dnešní děti jako nejsmutnější oběti vládnoucí „digitální demence“ už složitější texty přečíst (a především „prožít a vychutnat“!) nedokážou.
Musí se jim z toho něco přístupně vybrat a ideálně přežvýkat formou zábavné hry, protože samy o sobě by příval „novinek-cukrkandlů“ z digitálních „vynálezů zkázy“ slastně omamujících mozek ve prospěch „námahy“ číst tlustou knihu nikdy neopustily. A nejen děti. Ani vysokoškolští studenti nedokážou dle jejich učitelů literatury přečíst románové tlustospisy, jež by měli z vlastní aktivity „zhltnout“.
Nelze se pak divit „obyčejným lidem“, že v situaci všech informací „na dosah“ s nimi při absenci „hlubokého čtení“ a z něj vyplývajícího kritického myšlení nedokážou pracovat, a věří i těm největším ptákovinám a volí i ty největší idioty k velké radosti na jejich zblbnutí programově pracujících cyniků, z nichž jednoho Wolfová cituje: „Upřímně, lidé jsou rozhodně hloupější. Všechno jen tak míjejí. Nikdo už si neověřuje fakta.“
Plivnutí do tváře
Zmiňme opět Wolfovou citovaného amerického profesora angličtiny Davida Ulina, který přesně říká: „Není to rozjímání, po čem toužíme, ale zvláštní druh rozptylování, něco, co se tváří, že nás vede k poznání, ale je to jen vyrušování. V takovém prostředí nemohou znalosti jinak než propadnout iluzi, i když velice svůdné, která slibuje, že rychlost nás dovede k osvícení a že rychle reagovat je důležitější než se hluboce zamyslet… Čtení je projev odolnosti v krajině plné rozptylování. Znovu při něm počítáme s časem.“
Četl jsem Prousta, abych si dokázal, že na mne si tento současný svět se svými kýčovitými a lacinými pouťovými lákadly nepřijde. Že mám na to a jsem dost odolný, abych mu s gustem a pohrdáním svými hodinami a hodinami hlubokého a nelehkého čtení s gustem plivl do tváře. |
I proto jsem četl Prousta. Abych si dokázal, že na mne si tento současný svět se svými kýčovitými a lacinými pouťovými lákadly nepřijde. Že mám na to a jsem dost odolný, abych mu s gustem a pohrdáním svými hodinami a hodinami hlubokého a nelehkého čtení s gustem plivl do tváře. Zrada však dnes číhá všude, a to i ve vnitřním knižním světě, kde by se člověk měl cítit jistý a mezi svými.
Časopis Host ve svém nedávném čísle přinesl téma Kniha jako životní styl, v jehož rámci také informuje o lidech, kteří ve skupinách na sociálních sítích sice o knihách horlivě diskutují, ale zároveň si ze čtení neodnesli „ani umění gramatiky či interpunkce“, a dále představuje „knižní influencery“ (samo o sobě příšerný termín), které baví fotit knihy na Instagram spolu s kávou či koláčem.
Stěží si představit větší směs infantility a triviality tolik odporující Proustovu výroku, že knihy jsou stvořeny pro naše „plodné a zázračné zásnuby s lůny samot“. Právě tato „stylovost“, jak opět přesvědčivě dokládá Wolfová, vede ke „zvýšené stimulaci smyslů“, při němž své bažení po vzruchu nedokážeme zastavit. A cituje německého filozofa židovského původu Waltera Benjamina (1892–1940), který napsal, že se pochybným způsobem zaobíráme přítomností obsahující informace, „jež nepřežijí okamžik, ve kterém jsou nové“.
Oslabení demokracie a civilizace
Wolfová se táže: Co kdyby se při tomto postoji lidí i nevyhnutelně „začal zmenšovat repertoár sdílených kulturních odkazů, jako jsou biblické metafory, mýty a legendy, citované verše z básní, postavy z příběhů, a postupně zmizel úplně“? To mi připomíná, že někdo nedávno i u nás obhajoval neznalost přídomku „Iškariotský“ pro Jidáše u studentů tím, že jejich učitelé zase často nevědí, co je „hoax“. Netušil, že takto zcela nepřiměřeně srovnává pěnu dní s něčím, co jde na dřeň naší civilizace, jak se po staletí utvářela.
U mnoha už asi nezvratně převládlo přesvědčení, že „tiché čtení“ je děs vzbuzující nuda. Nic si nenamlouvejme – ctnosti trpělivost, soustředění a kritické myšlení, tolik potřebné pro naši demokracii a civilizaci, s jeho absencí značně oslabí a posléze zmizí. |
Přitom je strach z absence vzruchu a ze samoty při čtení klamný. Vždyť se pořád něco děje. A nejen ve vaší mysli srovnávající cizí napsané s vlastním prožitým, ale i „reálně“. Jak jinak totiž označit situaci, kdy si uvědomíte, že hrdina Proustova díla se dlouho marně touží dostat do Benátek a že také vám už dvakrát kvůli koronaviru zrušili let do „královny Adrie“. Nebo že se v románu významně hovoří o Dreyfusově aféře, aby jako znenadání vstoupil do kin i film Romana Polańského o této aféře? Je třeba být otevřený a vnímavý…
Ale darmo mluvit, u mnoha už asi nezvratně převládlo přesvědčení, že „tiché čtení“ (Hrabalova „hlučná samota“) je děs vzbuzující nuda. Nic si nenamlouvejme – ctnosti trpělivost, soustředění a kritické myšlení, tolik potřebné pro naši demokracii a civilizaci, s jeho absencí značně oslabí a posléze zmizí.Ač nerad, uzavírám svůj estétsky povznesený text konstatováním, že bez „hlubokého čtení“ půjdeme brzy všichni do háje, kam už teď s gustem a v předstihu posílám všechny ty, kdo četli tento můj text „skimmingem“.
