Letos na začátku ledna zveřejnila ČESKÁ POZICE článek Romana Jocha Obrana svobody projevu aneb Hanba novým cenzorům. Věnoval se v něm rostoucí neochotě liberální levice snášet kritiku menšinových názorů skupin, například gayů. Ta navíc vyžaduje, aby všichni ostatní objevili klady (auto)cenzury.
Roman Joch ve svém článku uvedl tři příklady, přičemž jedním z nich byl postoj Tomáše Profanta k rasismu. Jeho reakci na Jochovu kritiku zveřejňujeme s téměř tříměsíčním odstupem, protože ji tento Výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů objevil až nyní.
Děkuji Romanu Jochovi za vyjádření k problematice eurocentrismu, rasových stereotypů a jejich zobrazování nejenom jako reakci k mému textu. Hlavním tématem Jochova článku je cenzura a (auto)cenzura propagovaná postmodernisty a multikulturalisty. Součástí jeho kritiky je vymezení se vůči mému údajnému rasismu v podobě kulturního relativismu.
Spíš než na polemiku na téma univerzalismus versus kulturní relativismus, kterou jsem již vedl například s jiným univerzalistou Pavlem Hardošem, bych chtěl raději reagovat na obecnou kritiku omezování vyobrazování rasových stereotypů ve veřejném prostoru.
Omezení svobody slova
Úplně základním prvkem postoje, který nakonec vede k tomu, co Roman Joch nazývá „(auto)cenzurou“, co by ale také šlo nazvat „odmítání útlaku v rovině vyobrazování“, je předpoklad, že mluvit znamená konat. Cokoliv řekneme, není jen projevem naší svobody projevu, ale má dopad také na naše okolí, společnost a v případě rasových stereotypů také na lidi znevýhodňované kvůli své rase.
Cokoliv řekneme, není jen projevem naší svobody projevu, ale má dopad také na naše okolí, společnost
To ostatně uznává i Ústava České republiky, a proto zakazuje propagaci rasové nenávisti. Ano, je tím omezovaná svoboda slova, ale k tomu existuje pádný důvod – předpoklad, že taková propagace uráží a může vést k fyzickému projevu proklamované nenávisti.
Vliv na společnost má ale jakákoliv promluva, nejen ta nejvyhraněnější, na kterou se vztahuje Ústava. Když Filip Renč v Sanitce 2 vyobrazí muslima jako smyslů zbaveného násilníka, přispívá tím k představě, že muslimové obecně jsou smyslů zbavení násilníci, které je třeba kontrolovat a pacifikovat. Je tím reprodukován a posilován již existující stereotyp.
Takový stereotyp se pak stává ideologickým základem pro další reálné aktivity. V tomto případě především v oblasti zahraniční politiky, ale také v rámci české společnosti. Tato stereotypická vyobrazení tak nakonec mohou vést k podpoře vojenské intervence do muslimské země nebo k odmítnutí zaměstnání muslima či zamítnutí povolení pro výstavbu mešity.
Vědomé rozhodování
Užití jazyka má reálný dopad také na to, jakým způsobem se společnost chová nejen k muslimům, ale také k ženám, Romům a Romkám, lékařkám či vysokoškolským profesorům. Rozhodnutí vyobrazovat naši realitu tak, a ne jinak, v tomto konkrétním případě například vyobrazením muslima jako obchodníka či lékaře nebo jeho ženy jako učitelky angličtiny, by přispělo k vnímání muslimů a muslimek jako lidí, jejichž hlavním charakteristickým rysem není sklon k násilí, ale například výkon jejich profese, starost o děti nebo o společnost obecně.
Vědomé rozhodování, jak budou muslimové a muslimky či jiná část společnosti vyobrazováni, má smysl
To by mohlo vést k soužití s nimi jako s lidmi, ze kterých nemáme strach, ale které vnímáme jako v jistých ohledech jiné a v dalších ohledech nám hodně podobné spoluobčany, které trápí stejné problémy. Pomohl by také jiný přístup, který by zasadil existující stereotypní prvky do širšího kontextu, a komplexnější vyobrazení „jinakosti“, jež by v nás vyvolávalo i jiné emoce než jen strach a odpor.
Vědomé rozhodování, jak budou muslimové a muslimky či jiná část společnosti vyobrazováni, má tedy smysl. Rozhoduje o tom, zda bude společnost k cizincům více nebo méně přátelská a pohostinná. Absence „(auto)cenzury“ naopak znamená bezmyšlenkovité reprodukování rasových stereotypů, a tím (skrze jazyk) přispívání k diskriminaci již utlačovaných menšin.
